Fondue, šnaps, vrtulníky a pohoda – to všechno patří ke sjezdu ve Wengenu
Sjezd legendárního švýcarského Lauberhornu je nejenom nejdelší ve Světovém poháru, ale hodně lyžařů i fanoušků ho má nejradši kvůli jeho nezaměnitelné kráse. Reportér Radiožurnálu Jan Kaliba proto nasedl do zubačky a pak zachytil atmosféru klasického závodu.
Nejvýhodnější je vystoupit na stanici Wengeralp, protože odsud se dá za pět minut dojít na protisvah, ze kterého máte jako na dlani každého lyžaře po 40 sekund jeho jízdy. Zároveň ho vidíte v klíčových pasážích trati, kterou sami lyžaři považují za nejkrásnější z celé zimy.
„Je tady všechno. Rovný pasáže, technický a zajímavý skoky, pak zase technická pasáž, jaká nikde jinde není. Podjíždí se tunelem, takže ten sjezd má úplně všechno, co by měl sjezd mít,“ popisuje trať sjezdu ve Wengenu Ondřej Bank.
„A zároveň není extra nebezpečný, že si to do poloviny dokáže člověk užít. Pak už neví, co dělá,“ říká český sjezdař.
Rovný pasáže, technický a zajímavý skoky, pak zase technická pasáž, jaká nikde jinde není. Podjíždí se tunelem, je tady všechno, popisuje trať ve Wengenu Ondřej Bank
Lauberhorn totiž v celé své kráse měří 4,5 kilometru, to je ve Světovém poháru rekordní délka. Má kilometrové převýšení a závodníci, tentokrát poprvé včetně Ondřeje Banka, musejí šílenou jízdu vydržet déle jak dvě a půl minuty.
A zatímco po silnici se ve Švýcarsku smí jezdit maximálně 120 km/h, na lyžích na Lauberhornu to bývá až rekordních 160 km/h.
„To už člověk musí řešit i to, že jede rovně. Od 150 km/h je to boj o přežití,“ směje se Ondřej Bank. Rušno je i ve vzduchu. Vrtulníky lítají v řadě za sebou, protože je to způsob, jak se vyhnout mačkanici a dostat se nahoru.
Pořadatelé mají 17 vrtulníků a pokaždé tímto způsobem přepraví asi 1000 diváků. Na přírodní sněžnou tribunu přišli první nadšenci už v sedm hodin ráno, tedy šest hodin před začátkem závodu.
Pěšky, na lyžích, na snowboardu, se sáňkami, někteří si přinesli lopatu a hloubí si zákop a tvoří přírodní lavičku. Ti největší gurmáni pořádají regulérní švýcarskou hostinu. Není nic těžkého udělat si tady nahoře fondue.
Stačí pečivo, sýr, víno a dalších pár ingrediencí. Vařič, rendlík a pak už jenom degustujete a užíváte si sněžné hostiny. A nesmí chybět šnaps. Vůně útočí ze všech stran a tyto závody, které se konají už po pětaosmdesáté, mají nezaměnitelné kouzlo.
Kam se, co do atmosféry, hrabe rakouský Hahnenkamm v Kitzbühelu, tvrdí i Ondřej Bank.
„Podobnost je v tom, že jsou lidé opilí, ale v Kitzbühelu jsou rozhodně víc opilí. Obecně ve švýcarsku fandí všem až do konce, kdežto v v Kitzbühelu fandí jenom Rakušanům. Proto jsou mi tady ty závody sympatičtější,“ dodává Ondřej Bank.
