Lyžaři bojují v Coloradu s časovým posunem. Pauláthová nespí, Krýzl zase obědvá, když snídá
Mezi alpskými lyžaři vládne spíš sounáležitost, rivalita mezi nimi není tak silná jako u soupeřů v jiných sportech. A teď na začátku mistrovství světa v amerických horách nad Denverem mají navíc společného nepřítele - velkou nadmořskou výšku kombinovanou s osmihodinovým časovým posunem. Do Vailu a Beaver Creeku se totiž lyžařská karavana přesouvala ze střední Evropy.
Místo horského lva a mývala by maskota světového šampionátu klidně mohl ztvárnit zívající lyžař. Narazit ve Vailu a Beaver Creeku na takový výjev není v prvních dnech mistrovství žádný problém. Liší se jen frekvence a intenzita unaveného otevírání úst.
„Je to naprosto šílené, jsem úplně hotová,“ přiznala Kateřina Pauláthová.
Lyžaři bojují s časovým posunem. Je to šílené, žehrá Pauláthová. Jansrud si zvykal v Miami
„Poslední dva dny jsem spala asi tři hodiny. Ve tři ráno jsem se vzbudila a koukala do zdi. Spánek na mě přišel, když jsme v zázemí čekali na super-G, které posunuli o tři hodiny, to jsem držela oči otevřené,“ bojuje s hodinovými ručičkami i po prvním závodě Kateřina Pauláthová.
U jednadvacetileté rodačky z Havířova je časový posun vlastně dvojnásobný, protože do Ameriky přiletěla po jediném dni v Česku, kde se zastavila na skok cestou ze závodů na budoucích olympijských tratích v Koreji.
Najdou se ale tací, kteří mají svérázné reakce svého těla na přesun západním směrem vlastně rádi.
„Ráno jsem více čerstvý, nemusím bojovat s brzkým vstáváním. Taky mám ale větší hlad, v tu dobu jsem totiž zvyklý obědvat. Vždycky přijdu na snídani a nahážu do sebe vajíčka, slaninu, prostě všechno,“ pochvaluje si Kryštof Krýzl svůj americký apetit.
A právě lyžař, který si časový posun dokáže ochočit, udělat si z něj třeba i výhodu nebo ho prostě jenom včas vstřebat, jen ten podle Ondřeje Banka uspěje.
„Zvyknout si na posun je jednou z rozhodujících věcí pro úspěch. Třeba Jansrud letěl už v pondělí po Kitzbühlu do Miami, kde pár dní odpočíval a pak se přesunul do Vailu,“ prozradil Ondřej Bank, jak se olympijský vítěz v super-G vypořádal s obávaným jet lagem.
„Já bych to asi nedal, strávit doma po třech týdnech, co jsem byl pryč, jen dva dny a zase odletět, abych si čtyři dny zvykal na místní čas, to bych asi nezvládl,“ říká čtyřiatřicetiletý lyžařský univerzál.
Další medailová naděje české výpravy Šárka Strachová s přístupem, který Bank odmítá, problém rozhodně nemá. Už je také ve Vailu, i když hlavní a jediný individuální závod, tedy slalom, ji čeká skoro až za dva týdny.
Po únavném celodenním přesunu z Evropy a večerním příjezdu do hotelu byla Strachová ráno na snídani už před osmou hodinou. Donutil ji k tomu o osm hodin napřed nastavený biorytmus.
„Mám s tím často problém, energie mi rychle odchází. Prvních pár dnů je vždycky boj, ale už mám vyzkoušené, že po týdnu už je to fajn,“ vysvětluje slalomářka, která první den po příletu kromě lehkého protažení v posilovně zasvětila právě seznamování svého těla s místním časem státu Colorado a lyžařský trénink úplně vynechala.
