Mezi dobrovolníky na olympiádě se potuluje i indický ocelářský magnát

Vancouver (Kanada) 2010Foto: © VANOC/COVAN

Pětadvacet tisíc dobrovolníků drží na nohou olympiádu ve Vancouveru. Je to podobné jako při každé velké akci. Bez dobrovolné práce by to prostě nešlo. Pokud si myslíte, že dobrovolník je buď jenom nezaměstnaný anebo student, poslechněte si Olympijský deník Vojtěcha Bergra. Mohl by se pracovně jmenovat „Jak šel král mezi poddané".

Pan Omprakash Mundra na olympiádě stojí na ulici a v modré dobrovolnické bundě ukazuje cestu autobusům. 

Takovou práci dělají stovky dalších dobrovolníků. Jenže na rozdíl od nich je pan Mundra doma v Indii majitel ocelárny a velmi bohatý muž. Tak proč se s manželkou sebrali a jeli do Vancouveru dělat osmihodinové šichty na parkovišti? 

„Víte, já rád zkouším nové výzvy. Ve své továrně v Indii šéfuji třem stovkám lidí, tady jsem jenom jeden z mnoha a můj nadřízený je o dvacet let mladší než já. Ale myslíte, že odmlouvám? Ne, vždycky řeknu jen jistě pane a udělám, co po mně chce,“ vypráví ocelářský magnát. 

Pan Mundra je blázen do sportu. Sleduje všechno od badmintonu po fotbal. Zlom v jeho životě přišel před deseti lety. 

“Dostal jsem se na olympiádu v Sydney, a když jsem viděl, jakou tam dobrovolníci dělají skvělou práci, řekl jsem si, že to chci zkusit taky. A na příští olympiádě v Aténách už jsem byl taky jako dobrovolník. A pak i na hrách v Turíně a Pekingu,“ říká. 

S panem Mundrou přijela i manželka 

Po celou dobu našeho rozhovoru stojí vedle pana Mundry i jeho žena Premlata. A jak se s tím vším srovnala ona? Chtěla být taky od začátku dobrovolnicí. „Já jsem přece manželka, dobrá manželka, svého muže všude následuji,“ zní obligátní odpověď. 

Pan Mundra ale jedním dechem dodává, že dnes je jeho manželka snad ještě větší sportovní fanoušek než on sám. Někdy by mu prý stačilo dívat se na sport v televizi, ale ne, manželka ho vytáhne přímo na stadion. 

„Když někdo kritizuje to, že dobrovolníci neberou plat, tak říkám ano. Jenže ne proto, že jsou bezcenní. Ale proto, že jsou k nezaplacení. A proč to dělám já? Je to jednak služba druhým, a jednak to obohacuje mě samotného. Cítím se tu mladší,“ dodává Omprakash Mundra, ocelářský magnát, sportovní hyperfanoušek a toho času nenápadný dobrovolník ve Vancouveru. 

Klobouk dolů před ním i jeho ženou.