Češi už nebudou nikdy jako před rokem 1989, míní ruská bohemistka

3. únor 2015

Střední a východní Evropa jde z jedněch oslav do druhých. Mohutné akce k 20 rokům od pádu berlínské zdi sotva skončily, Čechy a Slováky však to hlavní výročí teprve čekalo. Mnozí z vás v uplynulých dnech jistě zavzpomínali, kde konkrétně vás události 17. listopadu roku 1989 zastihly. A možná vás také napadlo, jak asi podzim plný historických změn vnímali obyvatelé někdejšího Sovětského svazu. Měli vůbec šanci dozvědět se, co se dělo?

"Nejsilnější dojmy ve mně tehdy určitě vyvolal pád berlínské zdi, Praha samozřejmě také, ale to už jsme považovali za logický sled okolností," vzpomíná Moskvanka Jelena Struková. V roce 1989 se pohybovala blízko ruského disentu, v občanském sdružení, které monitorovalo samizdat. Dnes vede v Historické knihovně fond věnovaný neformálnímu tisku.

Společně stojíme nad obřími svázanými deskami s novinami "z druhé strany". Probíráme stránky listopadového a prosincového vydání oficiálního stranického listu Pravda.

"I když to bylo v době, kdy ve střední a východní Evropě byly v plném proudu změny a demonstrace, Pravda tiskla z Prahy i z Berlína jen krátké zprávy až kdesi uvnitř vydání, na stránkách věnovaných zahraničnímu dění," přibližuje Jelena "revoluční" nabídku, kterou straničtí bosové předkládali národu.

"Události po 17. listopadu odkryly slabá místa v našem přístupu k občanským reformám. Jejich nezbytnost je nyní očividná," cituje z vydání 24. listopadu 1989. První noticku o Občanském fóru objevujeme až ve vydání z posledního listopadového dne. Jak ale Jelena dodává, ve stranickém tisku tehdy hledal informace jen málokdo. Přinejmenším v Moskvě byla vcelku bez větších potíží k dostání i neoficiální periodika. Ta sice vycházela se zpožděním, ale o to obsáhlejší a nezávislejší informace se v nich objevovaly.

"Odehrálo se něco úžasného. Veřejnost bez násilí tlačila na moc a přinutila ji k dialogu," vzpomíná ruská bohemistka a překladatelka Nina Falkovská. "Postupně byla zrušena vedoucí úloha strany a koneckonců, když byl zvolen Havel prezidentem... Pamatuji si to den po dni," říká Nina Falkovská, která byla na podzim 1989 na mateřské dovolené. Dny trávila u televize a rozhlasu a také u telefonátů přátelům do Prahy.

Československo předtím navštívila hned několikrát, i během demonstrací v roce 1988. A i když se situace v Praze zdála být v mnoha ohledech mnohem nehybnější než v Moskvě, řada lidí měla za to, že změny jsou ve vzduchu.

V Moskvě byla v plném proudu Gorbačovova přestavba a možné bylo leccos, v co by se dřív lidé ani neodvažovali doufat. "Je příznačné pro tu dobu, že jsem se dozvěděla o tom, co se děje v Československu, z televize. Koupili jsme si televizor, před tím jsme ho hodně dlouho neměli. Člověk ho v podmínkách Sovětského svazu nepotřeboval, protože člověk věděl, že tam stejně nikdo žádnou pravdu neukáže. Když byla perestrojka, tak se tam objevily pořady o historii, politice a úplně jiní lidé a obličeje. Proto jsme začali sledovat zprávy," vzpomíná Nina, podle níž celá společnost - nebo přinejmenším okruh lidí, v němž se pohybovala - do dění vkládala obrovské naděje.

Ty se ale podle ní v případě Ruska bohužel nepodařilo naplnit. "Teď to vidím opačně, zrcadlově. U vás člověk nevěří, co se děje tady. Myslím si, že po sametové revoluci už Češi nikdy nebudou jako před tím, protože víte, že se dá něčeho dosáhnout bez násilí a dialogem. Rusové takové zkušenosti nemají, proto nemůžeme dělat takové závěry, že veřejnost může něčeho dosáhnout. Ale to je můj osobní názor, názor člověka, když měl malé miminko a snažil se z toho udělat všeobecné lidské závěry," dodává překladatelka Nina Falkovská.

autor: lek
Spustit audio