Dokumentaristu zastihla sametová revoluce nepřipraveného

Objev spočívá v tom, že Laurent Bichaud, jehož fotografie se v Českém centru vystavovaly, bydlí na ulici Mouffetard jen několik metrů od mého bytu. Samozřejmě, nikdy jsme se nepotkali. Do tehdejšího Československa jel se svým kolegou novinářem spíše na výlet.

"Odjeli jsme 15. listopadu. Pracoval jsem pro časopis Globe. Jeli jsme do Československa dělat rozhovory s umělci z oblasti kultury, ale pak jsme samozřejmě změnili plány," vysvětluje Laurent.

Měl to štěstí, že se doslova přichomýtl k historické události. Fotky, které tyto dny připomínají, jsou zajímavé. Jakoby se soustřeďovaly pouze na detaily. Nevidíme na nich žádné demonstrace, jen emoce lidí.

"Tehdy se manifestovalo dlouho do noci. Nevěděl jsem, kde jsem, nechal jsem se unášet davem. Ale už tehdy jsem cítil, že se děje něco významného, i když jsme neměli téměř žádné informace a nevěděli jsme úplně přesně, co to všechno znamená. Pochopil jsem to částečně, až když jsem viděli několik televizních záběrů," vzpomíná Laurent

Návštěvníci Českého centra mohou sledovat i dobový dokument z kamery režiséra Petra Nikolajeva, který žil tehdy v Paříži. "17. listopad mě zastihl nepřipraveného. Když mi mí francouzští známí říkali, že se v Praze něco děje, vysvětloval jsem jim, že nic zásadního se dít nemůže, protože o tom nevím, a pak že se to tam jen tak nehne. Pro mě to bylo jako zjevení. Byl to jako zásah z čistého nebo, jako když spadla dvojčata," uvedl režisér.

"Hleděl jsem na to a hned jsem začal vymýšlet, jak se dostat do Prahy a jak zachytit, co se tam děje, protože jsem filmař," doplnil.

Když se v Paříži chystaly vzpomínkové akce k 20. výročí 17. listopadu, velvyslanec Pavel Fischer navrhl zastávku v Héricy u hrobu Pavla Tigrida - zakladatele exilového časopisu Svědectví. Vzpomínám na rok 2003, kdy Tigrid zemřel a na jeho pohřbu se sešla v malinkém městečku spousta lidí. Mezi nimi například bývalý prezident Václav Havel nebo politolog Jacques Rupnik.

Do Héricy doprovázely našeho velvyslance i děti Pavla Tigrida a také malá skupinka českých studentů. "V roce 1989 mi bylo pět let, proto si události pamatuji hlavně z vyprávění rodičů, kteří se i aktivně angažovali. Můj táta se s panem Tigridem znal. Potkala jsem ho na Vyšehradských hřbitovech, mohlo mi být asi sedm nebo osm let, a dobře si pamatuji jeho pevný stisk ruky," říká Jitka Honajzrová studující v Paříži v rámci programu Erasmus.

"Sešli jsme se místním hřbitově, na jeho hrob a hrob jeho ženy jsme položili věnec a jeho děti nás provedly po místech, kam se jejich rodiče chodili procházet - kolem řeky, kolem místní radnice a kolem jejich domu, kde je teď cedule 'na prodej'," dodala studentka.