330. schůzka: Musica a Grammatica

„Spravedlivý nejprve sám na sebe žaluje, potom teprv vyhledává viny jiných. Ale co je nesnadnějšího, než samého sebe poznati?“

Když se Jan Blahoslav vrátil z Basileje (případnější je ovšem říct, když byl přivezen ze Švýcar domů, neboť tam těžce onemocněl), a když se doma jakž takž postavil na nohy, začal spisovat. Nebyly to ještě myšlenky, které jsme vyslechli v úvodu. Ten spis se jmenoval O zraku. Pan Blahoslav nebyl oční lékař, pouze uváděl, že zrak (jak lze dokázat citáty z Písma, svatých otců a jiných autorit) může člověka přivést k pokušení, kterému se opravdu jenom těžko ubrání. Kdo pokušení zraku nepřekoná, žene se do hříchů vršících se na sebe s nezadržitelnou silou. Oslepit se, to by nebylo nic platné, takže jedinou cestou je dokonalá sebekázeň. Krásná slova. Kdyby ještě tak šlo jimi se taky řídit!

„Někteří národové nedopouštějí pohlaví ženskému, zvlášť krásnému, z domu vyjíti, leč by přikryly tvář svou tafatem, aby samy viděti mohly, ale od jiných viděny nebyly. Víme, co poctivá panna Rebeka učinila, když budoucího manžela svého Izáka na poli poprvé uzřela, jak tvář svou ihned přikryla. Ale nám nyní vše osvobozeno jest, a to velikou duší lidských jest škodou. Ó, kéž bychom aspoň my, kteří praví chceme oudové Kristovi býti, ze svobody ducha nebrali sobě příčin k hřešení! Kdyby byla Dina, dcera Jákobova, doma poseděla, nechajíc marných procházek a očí pasení, byla by neranila mládence ušlechtilého, sama o panenství nepřišla, hrozného mordu bezděčnému manželu svému i vší jeho rodině a hořkých zármutků otci svému příčinou nebyla.“

No nevím, jestli by to pomohlo, kdyby dotyčná doma poseděla a tím pádem nechala marných procházek a očí pasení. On Blahoslav radí, aby se na věc šlo pomalu. Jak už bylo řečeno, řešení nevidí v tom, že by si člověk vydloubal oči, aby ho pak už nic vizuálního na tom světě neprovokovalo, nýbrž aby pěkně pozvolna odvracel svou pozornosti od předmětu, který vyvolává rozpor, k jiným, mravně vděčnějším předmětům zájmu. Sám se odsoudil ke kněžskému celibátu, a přitom měl před očima svého přítele Kocourka, řečeného po latinsku Felinus, který zběhl z kněžské dráhy a ve spokojeném rodinném životě fakt žádnou zkázu nenašel. Blahoslav zatracoval pokušení zraku, a přitom dobře věděl, že je staré jako lidstvo samo.

Vypočítával známky nebezpečí plynoucí z tohoto pokušení, ale nepřál ani sobě ani jiným dobrovolnou slepotu, protože se ostýchal zatratit krásu. „Ze samého přirození to jíti může, když člověk jest sličný, spanilé postavy, oudů a všeho těla, a zvláště pak když je obličeje ušlechtilého, barvy libé, bílé nebo červené neb drobet snědé, zejména jsou-li k tomu oči černé, vlasy jasné, všickni oudové těla zachovávají-li svou míru, tedy ani příliš hrubí, strojní, tak hned všecken obličej ukazuje ušlechtilost a zdařilost. Tu ze samé té osoby jako plamen plápolá jakási milostnost a vážnost, ano řídko kdo člověka toho nemiluje, každý jej rád visí a řeč jeho slyší.“

Zdá se, že Jan Blahoslav dokázal ocenit oboje. Tělesnou i duševní krásu. Do bratrských spisů najednou pronikl paprsek, který vrhl neobvyklé světlo na lidskou stránku života. Blahoslav byl ale určitě soudce přísný, který jenom velmi nerad odpouštěl prohřešky proti jednotě bratrské. To se týkalo hlavně kněží. Když se někdo z nich provinil nekázní pokud šlo o tělesné hříchy, nemohl nalézt v Blahoslavových očích milost. A ještě něco: pro poučení budoucím generacím byla o dotyčném všechna pravda zaznamenána bez jakéhokoli přikrašlování. Příklad: Jan Miláček. Z Hodonína. Velký hříšník. „Tento před smrtí svou z ouřadu i od bratrství složen byl a vyloučen pro svá hanebná smilství v Lipníku a potom i ve Veselí. Nakonec mizerně zcepeněl.“ S Miláčkem se tedy Blahoslav nikterak nemazlil. S Valentou taky ne. To byl holešovský správce sboru. „Člověk pyšný, hloupý a velmi svévolný, když jedl s pánem za stolem sedě, uvázl mu kus masa v hrdle a zdechl.“ No. Nešel zrovna pro slovo daleko, biskup Jan Blahoslav. O svém hospodáři Matouši strejcovi neváhal podotknout, že je bázlivý, a o mistru Janu Husovi zase prohlásil, že byl ctižádostivý.

„Tohoto našeho věku mnohé věci, které jazykem toliko řeckým nebo latinským sepsány a v té řeči jako v tajemnici chovány jsou, již na světlo denní vycházejí i obecným nám jazykem českým, nebude se tedy čtenář rozumný diviti a za zlé míti, že i já nyní tuto zprávu tak, jak staří vůbec byli zvyklí říkat, všechny řehole zpěvákům náležité, což ještě nikdy česky psáno nebylo, lidem obecným latinského jazyka neumějícím česky vypsal jsem.“

Skoro celý rok po svém zvolení biskupem pobýval Jan Blahoslav v Mladé Boleslavi. Pak se sešli starší jednoty a veškerou práci a pravomoci mezi čtyři biskupy rozdělili. „O bratru Janovi bylo rozhodnuto, že za písaře jednoty přidám jest a tuto moc svěřenou přijal.“ Namísto biskupa se tedy stal písařem? Blahoslav tím biskupem nepřestal být – on se stal ve skutečnosti jakýmsi kancléřem. To znamená, že vedl zápisy a archiv jednoty, měl na starosti cenzuru a mimoto býval pověřován důležitými jednáními. Prakticky všechny bratrské písemnosti si Blahoslav nechal u sebe, a když se o něco později stěhoval do svého nového působiště v Ivančicích, stěhoval se bratrský archiv s ním.

„Ivančice bylo malé a klidné město, obklopené poli, vinicemi a zahradami,“ dozvídáme se od historika doktora Josefa Janáčka. „V jeho životě nebylo mnoho vzruchu. Přesídlení bratrského biskupa do ivančického sboru bylo pro zdejší bratří nepochybně událostí, která musela svým způsobem zaujmout celé město. Blahoslav zde pokračoval v práci na aktech jednoty, přivezl si spoustu poznámek z práce na bratrském kancionále, a nadto si umínil vytvořit při zdejším bratrském domě prostředí pro výchovu mládeže na tak vysoké úrovni, jak jen to bude možné. Každý z těchto úkolů by byl stačil pro jednoho člověka na léta. Blahoslav se však práce nelekal. Neodrazovala ho vlastní rozptýlenost spoustou různých povinností, nedal se zastrašit ani jejich naléhavostí, závažností a náročností. Byl na vrcholu svých tvůrčích sil a neměl žádný důvod, proč by nadáním a energií šetřil, když mu jednota bratrská sama nabídla čestné místo k jejich uplatnění.“

Blahoslavený jest ten lid, který umí radostně prozpěvovati.

Pro české bratří znamenal zpěv mnoho. „Blahoslavený jest ten lid, který umí radostně prozpěvovati.“ To je citát z Musiky, přímo z jejího úvodu. Autorem nebyl Blahoslav, tu myšlenku si vypůjčil ze Starého zákona, ze žalmu 88. Stejně jako větu ze žalmu číslo 46: „Zpívejte Bohu našemu, zpívejte uměle.“ Píseň byla v jednotě bratrské součástí bohoslužby, a jednota měla nejenom právo, ale i povinnost dohlédnout nad tím, co se v jejích sborech zpívá. „Cizími písněmi mohou být do jednoty zaneseny různé bludy!“ Toto vážné nebezpečí u nás hrozilo skoro pořád. A kromě toho – písně skládali i bratří. Což bylo snad dobře, ale kdo to měl uhlídat?! Tedy jestli texty odpovídají učení jednoty. Ne všichni bratrští kněží byli schopni odhalit dobré a špatné písně, a kromě toho: ono jich bylo příliš mnoho, těch písní, pročež museli starší jednoty roku 1549 zakázat skládání písní bez jejich souhlasu nebo doporučení. Písničky mohl skládat a psát ten, kdo byl k tomu jednotou pověřen, a komu bylo možno důvěřovat, že si pohlídá, aby do textů nepronikly žádné nežádoucí myšlenky.

Pro Blahoslava byla ideová cenzura bratrských písní starých i nových samozřejmostí, kromě toho na rozdíl od jiných bratří měl kvalifikaci, i když ji získal nejspíš samostudiem. „Každá písnička, kteroukoli uzříš a již posoudíš, bude tobě takovým zrcadlem, jako lékaři urina.“ Ano, Jan Blahoslav používal občas drastických příměrů... „Neb když na ni soudně pohledíš, tak toho, kdož skládal tu píseň, hned poznáš, jaké duchovní oudy má, jak vyspělé, jak podařilé, subtilní, způsobné a ušlechtilé, jak jsou zdravé jsou neb nezdravé – z toho jací mohou pocházeti týchž oudů skutkové, poznáš, jaká pracovitost, bedlivost, rychlost, soudnost atadále. Uzříš některou píseň, ana jako věnec je krásná, jiná jako louka zelená a kvítím rozličným porostlá, jiná jako strom ušlechtilý, jiná jako zdaleka se modrající hory, jiná jako stavení krásné, buď uzavírané nebo zotvírané. Poznáš, jak pilně a pracně jest dělaná, uzříš, ana jako potůček plove ze studnice tiše, jindy zas břehy podrejvá a bere s sebou, další ukazuje autorův veliký vtip, jiná neumění nebo nedopatření, ještě jiná drsnatostí svou mistrnost hlavy něčí prozradí. V některé hojnost myšlenek, v jiné hlubokost, a kdo by to vše vyčetl? To znáti, s tím zaobírati uměti jest lépe na svět a na lidi v něm pohleděti, než kdy se na rynk, na trh šlo, aneb někde do divadla, kde ne duše, ale těla lidská, a ještě oděná rouchem viděti můžeš, ale tuto je to, co nejpřednějšího v člověka, zhluboka spatříš.“