364. schůzka: Petr Vok z Rožmberka

9. červenec 2020

Jednoho únorového dne roku 1526 došlo na Českém Krumlově k události, o níž se zmiňovali se zlomyslným zájmem všichni soudobí kronikáři. Pan Jindřich z Rožmberka dal uvrhnout do vězení tři úřední posly nejvyššího purkrabího a potom je přede všemi zámeckými obyvateli přinutil, aby snědli soudní obsílky napsané na pergamenu i přivěšené zemské pečeti s obrazem svatého Václava.

„Když bylo po všem, dal nešťastníky vyštvat z krumlovského zámku honicími psy. Těžko si bylo možno představit horší zneuctění zemských zákonů o nedotknutelnosti úředních poslů – a tak se zvěst o neslýchané zpupnosti pana z Rožmberka rychle roznesla. Podle zákona měl být takový zločin potrestán smrtí a jiný provinilec by byl asi rychle vydán katu, avšak Jindřicha z Rožmberka nemohla spravedlnost postihnout tak snadno jako obyčejné smrtelníky. Byl příslušníkem jednoho z nejstarších a nejbohatších panských rodů v Čechách a na Moravě – rodu, kterému v minulosti často náleželo rozhodující slovo v bojích o český trůn a jehož potomky nosili ke křtu čeští králové. Rožmberkům patřily četné hrady, tvrze, města, vesnice, stříbrné doly, mýta a cla na důležitých cestách v jižních Čechách a tento nedozírný majetek, nahromaděný generacemi, jim dodával sebevědomí v zápasech o místo v popředí veřejného života. Pouze silná královská moc mohla dosáhnout, aby byl Jindřich z Rožmberka za hrubé porušení zemských zákonů potrestán - taková moc ovšem v Českém království té doby neexistovala a Jindřich z Rožmberka se mohl vysmívat všem pohrůžkám a soudním obsílkám.“

Pokud jsme tedy dobře pochopili věty z knihy historika doktora Josefa Janáčka Velké osudy: Všichni si byli tenkrát rovni, ne; řekněmež: Všichni páni si byli rovni, leč někteří z nich rovnější. Mezi ty zřetelně rovnější patřili Rožmberkové. Po smrti velice rovného Jindřicha z Rožmberka stáli v čele rodu dva bratři – Jošt, a vedle něj Petr, nazývaný podle tělesné vady Kulhavý. Petr se nikdy neoženil, Jindřich zůstal bez potomků. Takže rod pánů z Růže se ocitl s nebezpečí. Naštěstí tu byl Jošt. Měl dětí nadbytek. Ze dvou manželství osm dětí, z nichž dospělosti se dočkalo pět, mezi nimi i dva synové. Nejmladší ze všech Joštových potomků dostal jméno Petr Vok.

„Narodil se 1. října Léta Páně 1539. k šesté hodině ranní – ve Vahách, na znamení Blíženců“. Jmenoval se vlastně Petr Vok Wolf. Německé jméno Wolf novorozenec je zdědil po svém dědečkovi z matčiny strany. Petr Vok je ale nikdy nepoužíval a v dospělosti je dal ze zemských desk škrtnout. Křtu svého nejmladšího dítěte se otec, pan Jošt, nedožil. Zemřel dvě neděle poté.

„Správcem rodového jmění se stal Petr Kulhavý, sídlící na Krumlově. Sláva rožmberského rodu tehdy dočasně poněkud pohasla, protože Petr Kulhavý neměl dost ctižádosti a energie. Oprávněné naděje vzbuzovali oba jeho synovci Viléma Petr Vok. Nikdy tehdy netušil, že jsou posledními mužskými potomky rožmberského rodu a že s nimi stojí a padá sláva erbu zlatolisté růže.“

To ovšem nikdo tušit ani nemohl. Vilémovi byly tři roky a Petr Vok zrovna přišel na svět. Když jim bylo sedm a tři léta, odjela jejich matka na nějaký čas do rodných Rakous a nechala děti v Čechách. Krumlovský strýc Petr neměl valnou chuť věnovat se výchově synovců a také neteří, a tak je vypravil k příbuzným do Jindřichova Hradce. Na výchovu nejmladšího Rožmberka pana Petříčka (jak mu říkali) měla velký vliv jeho starší, nevlastní sestra Anna. Ta byla hluboce věřící katolička a katolík by dozajista vyrostl i z Petra, kdyby. Kdyby se mezitím nevrátila zpátky maminka a výchova se pohnula trochu jiným směrem. To už byl Petr Vok zpátky na Krumlově spolu se svými sestrami. Na rozdíl od Viléma nebyl jeho mladší sourozenec poslán do škol, nýbrž měl domácího učitele. Tím nebyl jen tak někdo - Gabriel Svěchinus byl bakalářem vysokého učení pražského. Učil osmiletého Petra česky, latinsky, vštěpoval mu základy teologie a matematiky, a oslovoval ho podle etikety Vaše Milosti.

„Gabriel Svěchunis byl jistě muž učený, ale jeho metody se těžko lišily od dobových pedagogických zvyklostí. Jeho učení bylo pro živého a bystrého Petra asi dost nezáživné. A tak byly v následujících dvou letech k mladému Rožmberkovi přizvány další šlechtické děti, aby se učily spolu s ním a tvořily takovou miniaturní, exkluzivní školu.“ Svěchina vystřídal Jan Aquarius Soběslavský. Leč nepravé. Ve skutečnosti šlo o Jana Makovského z Makové. Zda byl mladý pán se svým pedagogem spokojen? Inu neobešlo se to bez aféry. Někteří zlomyslní dvořané popuzovali Petra Voka, že se nesluší, aby mu byl učitelem poddaný ze Soběslavě. Aquarius byl jinak učený bakalář pražské university, což ovšem nebylo nic platné, protože to byl hlavně rožmberský poddaný. Podařilo se mu popudit Jeho Milost.

„Dvorská cháska některá, když Petříčka tím tejrali, že jeho poddaný jej učiti bude, proto teskliv býti a plakati počal, jak by nějaká hanba tudy mu činěna býti měla, že od svého poddaného veden, řízen a trestán bude. Ale od paní mateře a poručníků z toho pěkně vyveden a spokojen, že mu to k žádné lehkosti bej nejmenší újmě nebude, než ku pochvale a poctivosti, mnoho mu příkladů ukázáno bylo.“

Poručníci s matkou museli uraženou ješitnost mladého pána uklidňovat. Makovský zůstal na Krumlově až do Petrových sedmnácti let, kdy už měl Petr Vok školské moudrosti po krk a dalšímu vzdělávání se vzepřel. „V rodinných záležitostech se mezitím mnohé změnilo. Petrův starší bratr Vilém byl prohlášen na zletilého a ujal se s podivuhodnou energií řízení rodinných záležitostí. V sedmnácti byl jmenován hejtmanem prácheňského kraje a krátce nato rozvinul před králem spor o první místo na zemském soudu. Ten spor po dvou letech vyhrál, čímž získal neobyčejnou reputaci. Bylo jisté, že Vilém z Rožmberka vyrůstá v důležitou osobnost českého veřejného života.“

O jeho bratrovi Petru Vokovi se celkem moc nevědělo. Když se zbavil učitelského dozoru a nepříjemného vysedávání nad učebnicemi, vydal se na cesty. Cestoval s doprovodem několika služebníků a všude vystupoval jako velkomožný pán. V devatenácti podnikl první samostatnou cestu přes Norimberk, Würzburk a Frankfurt nad Mohanem do Prahy a odtud zpátky do Třeboně. Za necelé tři měsíce stačil utratit 1200 říšských tolarů. Do úlohy marnotratníka se dokázal vžít dokonale, takže ho bratr musel neustále napomínat dopisy, aby tolik neutrácel.

„Když byl pan Petr Vok v Augsburce při dvoru císařském, pan vladař velmi pobožným a laskavým psaním jej, pana bratra, navštívil v německém jazyku, napomenutí bratrské mu učiniv. Za prvé, aby Pána Boha před očima měl, bál se ho, ctně, šlechetně živ byl; za druhé, aby pilně a věrně císaři sloužil, staré lidi v poctivosti měl, vážně sobě vedl a střídmě v skutku i v řeči; za třetí, aby pana švagra z Hradce v radách užíval; za čtvrté, aby něco z čeledě uskrovnil a domů poslal, a zbytečně neutrácel.“

Takové napomínání od brášky o pár let staršího muselo mladého pána potěšit. Těšilo ho to opravdu velice a odpovídal, že všecky ty artikule bude na paměti míti. Když měl peníze, ani nevzpomněl. U dvora žili všichni na vysoké noze, sám císař musel každou chvíli trestat křiklavé případy opilství a zakazoval připíjení plnou nebo poloviční holbou, které se pokaždé zvrhlo ve strašné pitky. A pokud se zrovna nepilo, tak se honilo. Přičemž leckdy šlo o život, jak je zřejmé z dopisu, který svému švagrovi Petru Vokovi poslal pan Jáchym z Hradce, funkcí kancléř Království českého: „Jeho Milost císařská nejméně třikrát na lovy každý týden jezditi ráčí a divné šermicle od sviní mívati. Těchto dnů tak znamenitě mužnou svini míti ráčil, kteráž tak hospodařila, že množství dvořanů porazila a skousala, takže některé museli na kočáru domů vézti. Vchynského porazila a do nohy pod kolenem ho tak skousala, že v lůži ležeti musí, a praví, že nejprve všechno utratil při dvoře, takže nic nemá, a naposledy že ho svině chtějí snísti. Smečanského hodila dvakrát vysoce nahoru, Petra Mollara z jakéhosi vozu stáhla, a kdyby nebyl plášť dolů k ní spustil, byla by ho jistě porazila a zhryzla; ten z Bruggu, ten se tak bránil, že ho svině dobrou chvíli po blátě v jakési louži vláčela, několik koní ranila, až nakonec potom utržiti musila. A tak já hádám, že ještě než se ten svinský lov vykoná, někdo o nohu neb o ruku přijde. Každý se sám o sebe starej a Pán Bůh o všecky!“

Pan Vok našel v lovu a rytířských zábavách velké zalíbení a v turnajových soubojích nezůstal bez úspěchu. Jeho bratr Vilém to považoval za obrat k lepšímu, "a rád na jeho život u dvora štědrou ruku ukázal" (hlavně když Vok v turnajích vítězil a dostával daňky). Ne, on nefasoval zvěřinu, ať již živou či uleželou. Daňky, to byly odměny. „Můj nejmilejší pane bratře!“ Ti dva sourozenci, Vilém a Petr Vok, si často psali. Tenhleten dopis adresoval Petr Vilémovi. „O mně vězte, že jsem zdráv a mám se dobře. A tak ve jménu Pána Boha s radou pána mého, jeho Milosti královské, jakož i pánů a přátel svých a na žádost prince Oranžského do Nýdrlantu jedu, tak abych Antarf a některá jiná města uhlídal.“

A uhlídal. Bylo to Nizozemsko, hospodářsky nejvyspělejší země Evropy, země sice pod španělskou nadvládou, ale s jiným náboženstvím. Odtud se vydává Petr Vok do Anglie, která se krátce předtím vymanila z vlivu Říma a ve Španělsku viděla svého úhlavního nepřítele. Mladý Rožmberk tedy rozhodně na svých cestách nevyhledával loajální spojence Habsburků... „Pan Vok v Anglii s křesťanskou, náležitou vlídností od Její Milosti královské královny Alžběty přijal byl laskavě a zase laskavě s milostí propuštěn byl. Její Milost královna mu ráčila dáti patent, aby pana s Rožmberka i s doprovodem ostatních pánů nechali s tlumoky a truhlami jejich a i se všechněmi věcmi a potřebami pokojně jeti beze všech překážek, přehledávání jich, kormoucení a protivenství; též podobně aby se všichni přičinili, by oni z místa na místo za slušné peníze poštu míti mohli.“ „To vše tak opravdově vykonejte, jakž rádi nám byste se zachovali a chtěli,“ psalo v glejtu Její Veličenstvo, kterému říkali panenská královna a jež zaměstnávalo mj. jistého Williama Shakespeara, povoláním dramatika. „Jestli byste toho nevyplnili, za to s vaším nebezpečenstvím odpovídati musíte.“ Obvyklé bububu nakonec. A pak ještě adresáti: „Purkmistrům, hejtmanům, soudním vykonavatelům, konstáblům, kastomerům, kontrolerům, přehledávačům i všechněm jiným v ouřadech našich postaveným služebníkům a poddaným, a kterýmžkoli by náleželo a jednomu každému z nich.“

„Pan Petr Vok se svými spoluputovníky, navrátivše se zase do Nýdrlantu do města Bruselu, vyprázdnili dobře měšec.“ Pytlík si ale Petr Vok zase naplnil, protože si půjčil 4000 tolarů na zpáteční cestu. Nikoli však v hotovosti, pouze část na dlaň, ale druhé část v suknu. Chtěl ho prodat. To znamenalo další starost, protože sukno se muselo naložit na vozy, dopravit do Norimberka a teprve tam prodat v odpovídající ceně. Tato transakce byla poslední významnou událostí na cestě Petra Voka po světě... Tedy... Kromě pejsků. On si Petr Vok přivezl z Nizozemska jako největší zajímavost honicí psy.

„Z Bruselu poslal pan Petr Vok osm nýdrlantských psů do Čech, učiniv psaní třeboňskému hejtmanovi Kekulovi, aby je dobře až do páně příjezdu opatřil a mezi jiné psy nepouštěl, a polévky mastné jim dával, protože se tlučí nechovají.“ Tato zpráva nám dala zabrat. Nakonec jsme vypátrali, že „tluč“ bylo krmivo z obilného šrotu. Později choval Petr Vok anglické honicí psy, a když byl zván na hony, hostitelé ho žádali, aby je rozhodně bral s sebou. Tato záliba musela stát Petra Voka hodně peněz.

„V den Povýšení svatého Kříže Léta Páně 1565. páni bratří z Rožmberka, sjevše se na Hradec, tam jednání přátelské měli a pěkně bratrsky se narovnali na tento způsob: Předně zavázati se ráčili, že nařízení domu od pánů předků jejich ostříhati a ve všem s ním spravovati se budou. Za druhé: pan Vilém panu bratru svému Petru Vokovi k užívání postoupiti ráčil zámek Choustník s městem Soběslaví, item zámek Vintrberk s městem Vintrberkem, a tvrz Želeč se vším příslušenstvím na ten způsob: co se kolatur, záduší a jakého nadání dotýče na předepsaných panstvích, ty sobě jako vladař v moci zanechati ráčí; dál aby moci míti neráčil pan Petr Vok od týchž panství co odcizovati, Jeho Milost pan Petr milostivým pánem a ochráncem všech lidí na panstvích předepsaných povinen býti ráčí.“

Rožmberkové se mohli pyšnit privilegiem, podle kterého byl nejstarší vladař universálním vlastníkem celého rodového majetku. On vlastně byl v Českém království Rožmberkem. Ostatním bylo pouze dovoleno stát ve stínu jeho moci a požívat jeho ochrany. Nebyla to jenom pýcha – bylo to mnohem víc. Za každým jeho krokem stála celá váha majetku a moci rodu. Přestože mezi oba bratry Vilémem a Petrem Vokem nebyl podstatný věkový rozdíl, považoval se Vilém za Petrova „otce“. Po celou dobu vladařství Vilém Petr Vok byl a zůstal pouze „panem bratrem menším.“

Několikrát sice Viléma v jeho nepřítomnosti zastupoval, ale neměl právo rozhodovat cokoli bez jeho přímého pokynu. Výjimku tvoří poslední léta Vilémova života, kdy byl už vladař těžce nemocen. Základní část dominia patřila vladaři, který z ní nesměl nic prodávat ani ji dále dělit mezi ostatní členy rodu. Nemohli se tedy rozdělit ani Vilém s Petrem Vokem – bylo by to proti tradici i proti zemským zákonům. Co teď? Měl Petr vůbec nějakou šanci, že bude hospodařit na svém? Řešení se našlo ve vzájemné smlouvě, kterou se oba dohodli, že mladší nebude zasahovat do práv vladaře, a že starší bratr mu postupuje do užívání část rožmberských statků. Co dostal Petr od Viléma, to už jsme slyšeli od kronikáře Březana. Nebylo toho málo...

Přesto zůstával dále panem bratrem menším. Vladař převzal všechny dluhy i zemské daně z těchto statků, ale vymínil si, že všechna záduší na těchto panstvích zůstávají v jeho moci. Petr nesměl nic ze svěřeného majetku prodat a byl povinen potvrdit poddaným všechny jejich dosavadní výsady. Navíc musel předkládat krumlovské kanceláři každoroční přehled o hospodaření se svěřenými statky. Takže on se stal spíš uživatelem a správcem části majetku svého staršího bratra... „A poněvadž statkové pozemští panu Petru Vokovi vykázáni a postoupeni byli, slušné také bylo, aby nějakými stříbrnými nádobami opatřen byl. Z té příčiny stříbra pánu ve 43 kusích toho dne na Krumlově odváženo a odvedeno bylo – celkem 113 hřiven stříbra.“ Což nebylo málo – Petr Vok dostal zhruba 28 kilogramů stříbra. Když už měl Petr Vok i stříbrné talíře a mísy, no tak se mohl zařizovat. Činil tak na Vintrberku neboli Vimperku. Sloužily mu k tomu příjmy z Vimperka, Soběslavě a dalších třiatřiceti vesnic, zmnožené o výnosy panských pivovarů a rybníků. Mohl se tak na vimperském zámku, kde měl svoji panskou kancelář a residenci, celkem slušně zařídit. Dlouho si toho však neužil. „Jeho Milost císařská, jsouc ještě v Augsburce, poručením listovním obeslati ráčila pana Petra Voka z Rožmberka, znáti dávaje, že sám osobně proti nepříteli Turku do pole vytáhnouti konečně úmyslu býti ráčí, tak aby se tedy do Vídně najíti dal a v šesti zbrojných, dobře spravených koních, jakž do pole náleží, se ukázal.“

Petr Vok tedy musel do vojny. Nerad. Hodně nerad. Tato epizoda je vůbec v jeho životě dost netypická, protože Petr Vok nemiloval válčení a ani netoužil po válečné slávě. Nemohl se... jak to říct... ulít? Nemohl. Tím spíš ne, že se císařská vojska pokoušela prorazit turecké obklíčení szigetské pevnosti. Szigetská pevnost je segedinská. Byla pro obléhatele mnohem méně stravitelnější než kupříkladu guláš, byť rovněž segedinský. Ale jinak mi souvislost není jasná... Té pevnosti velel známý chorvatský vojevůdce hrabě Mikuláš Zrinský. Mikuláš Zrinský byl manželem Petrovy sestry Evy z Rožmberka. Švagr. Nejenom to. Prožili spolu dětství na Hradci a na Krumlově, a kromě toho měli oba silné sympatie pro protestanty, jimiž se nakonec stali, Petr dokonce členem jednoty bratrské. Petr Vok sestru Evu a švagra Mikuláše nikdy neopustil a oba byli pro něj nejbližšími z blízkých.

„Po návratu vzal k sobě pan Petr Vok svou sestru, paní Evu, jež mezitím ovdověla, když Mikuláše Turci po pádu pevnosti do jejich rukou popravili. Nedlouho poté onemocněl a stonal celý rok, byv navštěvován psaními od pana bratra a napomínán, aby ven na vítr se nevydával. Staral se mu pan vladař i o lékaře.“ A ten zjistil, že pan Petr trpí kameny v močovém měchýři, s čímž si ovšem tehdejší medicína neuměla poradit. Většinou dostával různé utišující prášky a medikamenty, ale ta nemoc se hlásila znovu a znovu a sužovala jej po celý život.

„27. junii Léta Páně 1569. stala se smlouva a trh dokonalý mezi prodávajícími pány Švamberky a panem Petrem Vokem z Rožmberka o zámek a město Bechyni s celým panstvím, a to za sumu 23 750 kop grošů českých.“ Petr ale toužil po osamostatnění. Našel je svého příbuzného Švamberka, který mu prodal zámek a město Bechyni. Platit měl Petr Vok ve splátkách z výnosu panství, která měl v užívání. Vzápětí nato přesídlil z Vimperka na Bechyni a rázně odmítl pokusy krumlovské kanceláře zahrnout Bechyni do rožmberského dominia s tím, že je to jeho vlastní majetek a že si s ním bude dělat to, čeho se mu zachce.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související