528. schůzka: Rézi

Někdy v horké srpnové noci... nebo možná v příjemně chladivém ránu... ono se to ovšem mohlo stát klidně třeba i v pravé poledne... každopádně uprostřed srpna roku 1716 došlo k splynutí dvou Nejjasnějších pohlavních buněk aneb gamet, z nichž se začala rýhovat Nejšlechetnější zygota, jež se za devět kalendářních měsíců narodila, a to 13. dne měsíce května roku 1717. v hlavní městě Vídni, a vzápětí pokřtěna byla vodou z řeky Jordánu jménem Marie Terezie Walburga Amálie Kristina.

Říkalo se jí princezna Rézi (anebo také Reserl). A byla krásná. Opravdu velmi půvabná. Vyrostla v modrookou blondýnku s jemnou bělostnou pletí a s vysokou ztepilou postavou. Kromě toho se vyznačovala obdivuhodným zdravím a temperamentem. Kdybychom se však chtěli na Reserl zadívat vskutku objektivně, tak zase vyloženou krasavicí asi nebyla. Doboví chvalořečníci ji však opěvovali, neboť žena nemusí být zrovna oslnivá kráska, ale může být v sobě půvab. (Ba, právě takové ženy plení mužská srdce nejúčinněji...) A Marii Terezii půvab rozhodně nechyběl. Byla to výjimečná žena a v mladém věku výjimečná dívka, dívka a žena hezká, vybavená sex-appealem, navíc ještě pronikavou inteligencí a poněkud nezvyklou, muže udivující rázností. Její kouzlo, vyzařující z portrétu (který vznikl, když jí bylo třináct let) by jí mohla závidět leckterá současná modelka. Pravda, Rézi poměrně brzy nato zesílila, její štíhlá postava se posléze zaoblila, mladistvý pel byl vystřídán zralosti snad předčasnou, jenže nebylo se čemu divit. Počátkem dvacátého roku svého života tato Habsburkovna rok co rok takřka čtvrt století rodila. Ale nebudeme předbíhat. Všecko pěkně popořádku.

Vzdělávání malé Rezičky

Rézi, Rézl. po česku neboli Rézinka, Rézička se věnovala hudbě, zpěvu, divadlu, malbě a studiu cizích jazyků. Její nevázaná radost ze života z ní učinila nadšenou tanečnici a účastnici všech dvorních plesů a slavností. Plynně mluvila italsky, německy, francouzsky a slušně ovládala i španělštinu a latinu. Byla vzdělávána jezuity; znala dobře dějiny umění a obsahy děl klasické literatury. Díky dějepisné výuce získávala i zeměpisné základy a setkávala se s poučnými příklady dobrých i špatných panovníků. Její výchova a vzdělávání však nebyly v žádném případě vedeny k převzetí královského majestátu. Její otec ji zásadně nepřipouštěl ke státnickému a dynastickému rozhodování.

Co ještě o ní víme, o budoucí císařovně a české královně? Ze všech jejích zálib a vloh se zřejmě nejvíce prosadila hudba. Měla výrazný talent – už v sedmi letech hrála společně se sestrou v opeře, kterou dirigoval sám taťka císař, což byl – jen tak mimochodem – výtečný hráč na violu da gamba. Kromě toho byla mimořádně prakticky založená. Vynikala velice hospodárností a pílí. Byla rovněž činorodá, a také vtipná a bystrá byla. Podle tvrzení své komorné se vyznačovala mimořádnou otužilostí. Neznala strach z průvanu, nevěděla, co je revmatismus. Dokonce i v zimě bylo okno její pracovny v Hofburku otevřené a vítr častokrát nafoukal na listiny sníh. Marie Terezie si velmi oblíbila svou vychovatelku, hraběnku Fuchsovou. Říkala jí „ája“ či dokonce „mami“. Jezdívala s ní buď na lovecký zámeček Laxenburg, nebo také do letohrádku Nová Favorita, ten stál kousek za Vídní.

Na samého začátku její takřka románové lásky však nebylo rakouské hlavní město, nýbrž středisko české provincie – Praha. Mezi hosty, pozvanými k poněkud pozdní slavnostní korunovaci Karla VI. na českého krále (připomeňme si: konala se 5. září roku 1723) se objevil i mladý lotrinský následník (František Štěpán bylo jeho jméno). Císař ho pozval, aby si ani ne patnáctiletého prince tak nějak diskrétně (jak to vyjádřit?)... inu, aby si ho obhlídl. Za účelem tak říkajíc perspektivním (jednalo se o perspektivu vlastní dcerky, habsburské princezny). Rézince bylo sice teprve šest, ale již řečeno, šlo o účel perspektivní. Zatím vzdáleně perspektivní. Ale v politice se musí myslet dopředu. V pozdním létě roku 1723. přijel tedy mladičký František Štěpán do Prahy. Dostal na cestu kromě bezpočtu módních oděvů, stříbrného nádobí a studijní knihovny i veletucet párů bílých rukavic – bez těch se u habsburského dvora nedalo ani zaťukat na dveře, natož přijít k tabuli. Upjatým španělským manýrám nebyl svobodomyslně vychovaný princ příliš nakloněn. Mluvil, jak mu zobák narostl, choval se nenuceně, ba rozpustile. Kupodivu však právě nedostatky v noblese mu nejen byly odpuštěny jako první, ale jako by se jim podařilo provětrat dusný vzduch a zajistily mu v císařské rodině vřelé přijetí. S Rézinkou uměl František dovádět tak spontánně, že k němu přilnula jako k vzácnému tvorovi, schopnému hrát si.

No, a copak na to všecko císařský tatík? Karlovi, tomu to nevadilo. Karel dokonce jakoby okřál. Což víme docela spolehlivě, protože se zachovaly jeho deníkové poznámky z Prahy. Tak kupříkladu: „12. srpna. Šoulačka celý den, princ Lotrinský u toho. Je roztomilý, veselý, pěkně střílí.“ Kromě přirozeného vystupování a strhujícího optimismu Karel na tom mladíkovi ihned ocenil jeho vášeň pro lov – ta je spojila. Panovník svůj režim už dávno odvozoval od kalendáře honů a doby říje. Od lednového troubení na volavky až po jelení podzim pro něho zůstávala honitba prvořadou státnickou činností. Od nynějška měl zapáleného průvodce a kumpána, ochotného kvůli kořisti prodírat se jménem císaře každým roštím. Co víc si mohl Karel přát? Byl spokojen a šťasten. V té nelíčené slabosti pro Františka jako by se zároveň zrcadlilo, jak moc postrádá vlastního syna... „Díky přízni, kterou si svou šťastnou vlídnou povahou získal, probíhala výchova Františka Štěpána až protekčně uvolněně, ba ledabyle, v častém loveckém duetu s císařem, u karetních stolků, při salonních dýcháncích. Zatímco habsburské arcivévodkyně v čele z Rézi se musely tvrdě učit, pohodlný krásný Francouz (jak ho v žertu přezdíval Karel) žil natolik v bavlnce, že na náležité úrovni nejenže nezvládl ani němčinu, ale ani francouzštinu, dokonce i s pravopisem pak po celý život zle zápasil, což ovšem v jeho mysli nevyvolávalo sebemenší výčitky.“ Nojo, má tak někdo život... To se holt někdo umí narodit...

František Štěpán vskutku hřešil na to, že je vnímán jako jeden z příslušníků dynastie. Habsburské dynastie, neboť on skutečně příbuzným Habsburků byl, vždyť slavný vítěz nad Turky a osvoboditel Vídně v roce 1683, Karel Lotrinský, manžel Eleonory, jedné z Habsburkoven, byl jeho dědeček. Od renomé tohoto legendárního válečníka odvozoval císař Karel svou iluzi, že jablko nepadá daleko do stromu, pročež i mladý lotrinský princ musí nutně vyrůst ve špičkového vojevůdce. Předběhněme na okamžik tok času. Dopadlo to nějak s tím jabkem?... Ani náhodou. Žádný armádní talent? Na válčištích byl princ záhy bit jako žito, nicméně víru v jeho vojenského génia v sobě (zbytečně dlouho) chovala i příští Františkova manželka Marie Terezie... Moment, to jsme ale opravdu hodně předběhli... Vždyť ti dva mají teprve šest a patnáct let... Marie Terezka se do svého prince již v tomto útlém věku se vší vážností zamilovala. Ach, ty dětské lásky... Co z nich nakonec po letech zbývá... Snad jenom milá vzpomínka na čas her a malin nezralých...

V devatenácti letech se za něj provdala. Z lásky. „Dřív než vyrostla z dívčích střevíčků, začali se o ruku Marie Terezie hlásit nápadníci z mnoha evropských dvorů. Španělští Bourboni Filip V. a Isabella nabízeli syna dona Carlose. Bylo třeba vyslechnout námluvy či přijmout sňatkové diplomaty z Portugalska, Bavorska, Saska i Pruska. Ale habsburský dům všem lákavým slibům odolával. Karel VI. sám přišel s myšlenkou dát dceřinu ruku pouze ženichovi nenápadnému a s menším vlivem.“ Proboha, proč? Jaký to mělo smysl? Sňatek nesměl v žádném případě rozvrátit křehkou mocenskou rovnováhu na kontinentě. To měl tedy císař starosti... dnešní rodiče mu je dozajista nezávidí... A tak hledal... a hledal... a hledal... a našel?

Kdo hledá, ten najde. Karel našel. Přesně takového kandidáta, jakého potřeboval, objevil v lotrinském arcivévodovi, a právě tomu dal přednost před partiemi mnohem zajímavějšími. „Lotrinský knížecí rod patřil v Evropě k těm nejstarším a nejvznešenějším,“ dočítáme se v knize historiků Jana Galandauera a Miroslava Honzíka Osud trůnu habsburského. „Nadto byl již v minulosti spjat s Habsburky četnými svazky. Předek Terezčina nápadníka, vévoda Karel Lotrinský, byl vyhnán z rodových držav francouzskou agresí a nalezl útočiště v císařské armádě a v jejím čele přispěl k zázračnému osvobození Vídně od tureckého obležení v roce 1683. I když se později z exilu vrátil, zůstalo mezi oběma panovnickými rody pevné přátelství. Karel VI. měl poněkud podivné představy o dědičnosti. Předpokládal, že by z tohoto sňatku mohl vzejít nový slavný vojevůdce, dědic slávy Karla Lotrinského. A tak souhlasil s tím, aby se patnáctiletý chlapec František Štěpán přišel k dvoru ukázat. K prvému setkání mělo dojít právě v Praze u příležitosti korunovace.“

No, my jsme ty dva v Praze už potkali, ale Lotrinsko nějak zůstalo stranou naší pozornosti. Není divu, že uniklo. Nebylo to zrovna rozlehlé knížectví, a ani dnes nevyniká tato země na východě Francie svou velikostí...Přesto pozoruhodně hospodářsky prosperovalo, a to díky značnému smyslu panovníka pro obchod, manufakturní průmysl a finanční operace. Lotrinský vévoda se i svým životním stylem podobal spíš velkým nizozemským bankéřům a kupcům než německým knížatům. Nemiloval pompu, marnotratné vydávání peněz na okázalý dvůr. V jeho sídle Lunéville se žilo příjemně, pohodlně, ale bez nadbytečného přepychu. Lotrinský princ udělal na císaře a celý dvůr v Praze, jak jsme si už řekli, dobrý dojem, přesto však to setkání mohlo zůstat pouze bezvýznamnou epizodou. Ve hře bylo tolik protichůdných zájmů... Císař se pořád nevzdával naděje na dědice (co kdyby se to přece jenom někdy povedlo), a zatímco rozvíjel diplomatické akce k mezinárodnímu uznání pragmatické sankce, nadále navštěvoval s císařovnou různé lázně, konal kajícné poutě do Maria Zell, rozdával církvi další statky a beneficie a stavěl nové kostely. Co kdyby přece jenom...

František Štěpán, který mezitím usedl po smrti svého otce na svůj malý lotrinský trůn, mohl pozorovat toto hemžení jenom očima svého vyslance na vídeňském dvoře. Měl na své straně císařovnu, vychovatelku Marie Terezie hraběnku Fuchsovou, a také jisté sympatie mladé arcivévodkyně (tím se myslí Marie Terezie). Na Vánoce roku 1730 (Marušce Terezce bylo třináct let) jí byl doručen miniaturní portrét Františka Štěpána, se svolením císařského tatíka, samozřejmě. Marie Terezie (podle svědectví vychovatelky) prý pozorovala ten portrét velmi dlouho a láskyplně a silně se při tom červenala... Ale ke svatbě bylo ještě daleko. Značně daleko. Rozvíjí se diplomatická hra o uznání pragmatické sankce. Císař už pozbývá naděje na dědice a tak vrhá do hry všecko. Sliby, úplatky, příbuzenské vztahy. (No to je skoro jako v dnešní politice.) I Marii Terezii. S ní též manipuluje? Jistěže. A kdyby snad k něčemu došlo, kdyby se mělo bojovat, Lotrinsko by při takovém případném válečném konfliktu bylo slabým spojencem. Tak co teď? Nějak se to zašmodrchalo... Kdoví, zdali Marii Terezii nezůstane nakonec pouze ten medailónek, při pohledu na nějž se tak rozkošně červenala...

„Císařovi spojenci i protivníci používali ve své diplomacii účinného nátlakového prostředků: slibů uznání pragmatické sankce. Karel VI. získal uznání této formule od Španělska, Ruska, Anglie, Hannoverska, Nizozemí, imperiálního sněmu říše, kde si velkou sumou koupil hlas kolínského kurfiřta, a od saského kurfiřta získal zase hlas za podporu jeho polských aspirací. Bavorský kurfiřt, manžel druhé z dcer jeho zesnulého bratra Josefa, proti pragmatické sankci ale protestoval a uzavřel tajný pakt s Francií. A ta, protože chtěla definitivně scelit své teritorium, přišla se slibem, uznání – za vévodství lotrinské!“

Tohleto že Francouzi chtěli? Chtěli. A pán Lotrinska, František Štěpán, ten souhlasil? Pána Lotrinska bylo nutno zpracovat. Ministři vídeňské dvora přijali francouzskou nabídku s ulehčením. Bodejť - účet měl platit cizí. Na nešťastného lotrinského vévodu byl vyvinut nátlak přímo skandální. Ministr Bartenstein to vyjádřil po hodinách neúspěšného přesvědčování s brutální bezohledností: „Bez abdikace na Lotrinsko nebude sňatek s Marií Terezií. Vyberte si, pane.“ S nožem na krku se těžko diskutuje. František Štěpán to nakonec pochopil a po těžkém vnitřním boji souhlasil. No ano – sice získal Marii Terezii, ale ztratil svou zemi. Měl být tak trochu odškodněn Toskánskem na severu Itálie. Slabá náplast... Svatbě však už nestálo nic v cestě. Všichni byli spokojeni, tedy aspoň zdánlivě, do Františkovy duše se raději nikdo nekoukal, budoucnost měla ukázat, že sliby diplomatů jsou lehčí než papír, na který sepsali svoje sliby.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související