598. schůzka: Přísný zákaz nic nepublikovat!

Od jara roku 1781 mnohé, co dříve platilo, už neplatilo. Ještě v době pasivního odporu na Valašsku ke konci 70. let se trestalo deportací – později se to vztahovalo na deisty a další blouznivce, kteří se odmítli zařadit do některé ze státem povolených církví.

V květnu 1781 skončilo i pátrání po kacířských knihách. Mezitím Josef zakázal publikovat papežské dokumenty ve státě bez předchozího souhlasu císaře, následují jednotlivá zákonná opatření pro výstavbu funkční a ve své době moderní katolické církve. (Podle představ Josefa II., samozřejmě.) Hlavně měla být omezena moc klášterů, často propojena se svým zahraničním, především římským ústředím. Tyto vazby měly být zpřetrhány. Od omezení počtu nově vstupujících zájemců až po konečnou redukci řádů a zrušení některých klášterů lze sledovat stále jednu linii: Ukončit starou provázanost, nezabývat se ekonomicky bezcennou kontemplací (to si myslel císař), a do budoucna dát šanci jenom těm řeholníkům a řeholnicím, kteří konají společensky prospěšnou práci. Tak zaniklo mnoho klášterů rozjímavých řádů, pousteven, bratrstev a dalších prvků, pevně začleněných do celkového obrazu barokní římskokatolické církve. Například klášter blahoslavené Anežky v Praze Na Františku, klášter v Milevsku v Čechách, nebo klášter na moravském Velehradě. Spolu s nimi zaniklo i mnoho kostelů a kaplí. Jako nepotřebné byly odsvěceny a různě prakticky využity nebo prostě zbořeny. Při všech těchto akcích přišlo nepochybně nazmar mnoho kulturních hodnot. Zdali za to mohl císař? Císař sám dával pouze směrnice. Konkrétní provedení leželo v rukou těch, kdo je uskutečňovali. Na stupni jejich vzdělanosti a odpovědnosti závisel často osud památek značné či dokonce nenahraditelné ceny.

Josefovy zásahy do církevní praxe

Josef zasahoval i do církevní praxe (on zasahoval do jakékoli praxe), zejména do takové, která se mu jevila jako přežilá nebo nevhodná. Takových nařízení a opatření byla celá řada. Císař zakázal nošení velkých cechovních korouhví při slavnostech Božího těla, zakázal provozovat obchody na poutních místech o nedělích a svátcích, nařídil omezení počtu procesí. Známá je i jeho snaha (marná snaha) zavést pouze jediné, takzvané císařské posvícení namísto řady jiných posvícení v jednotlivých obcí podle patronů, kterým byly zasvěceny tamější kostely. Císaři ležely na srdci i bohoslužby jako takové, zejména kázání, které mělo být (podle něj jejich páteří. Proto sám vydal pro kazatele i návod – který je lecčíms zajímavý i dnes, na jedné straně kupříkladu pro takové politiky, na straně pro obyčejného občana:

r_2100x1400_dvojka.png

1) Každý kazatel se má držeti učení evangelia, neužívati žádných dvojsmyslných výrazů nebo neslušných hříček a nepřecházeti na vedlejší věci, hlavní látce neprospěšné. ) Neuváděti přímo a jmenovitě nic proti spisům určených čas od času v c. k. dědičných zemích s povolením knižní cenzury k tisku. 3) Nedovolovati si nějaké, třeba skryté, narážky na zákonodárství a státní zřízení, za což jinak hrozí těžký trest. 4) Pravdy evangelia sice v nutných případech prokazovati, nezabývati se však přebytečnými a často škodlivými námitkami a spory. 5) Přednésti, pokud je to možné, v obratném uspořádání v období jednoho roku, adventem počínaje, všechny praktické nauky křesťanství s jejich použitím pro denní život. 6) Kázání upraviti nejen k osvícení rozumu, nýbrž – a to především – k pěstování a provádění ctností a polepšení srdce. 7) V kázáních, zvláště na venkově, používati spíše přátelského rozhovoru než mluviti jako řečník. 8) Všechna svá kázání s poznamenáním dne, kdy, a místa, kde bylo proneseno, písemně zapsati, nebo jestliže se použije jednoho nebo více kázání z nějaké knihy, zapsati je před pronesením kázání na zvláštním papíře a všechna opatrovati, aby se mohla předložit. 9) Konečně se nařizuje řádovým nadřízeným, že nemají bez nutnosti měniti kazatele před zakončením roku, v němž začalo v adventu kázání.

Od jara roku 1781 mnohé, co dříve platilo, už neplatilo. Ještě v době pasivního odporu na Valašsku ke konci 70. let se trestalo deportací – později se to vztahovalo na deisty a další blouznivce, kteří se odmítli zařadit do některé ze státem povolených církví. V květnu 1781 skončilo i pátrání po kacířských knihách. Mezitím Josef zakázal publikovat papežské dokumenty ve státě bez předchozího souhlasu císaře, následují jednotlivá zákonná opatření pro výstavbu funkční a ve své době moderní katolické církve. (Podle představ Josefa II., samozřejmě.) Hlavně měla být omezena moc klášterů, často propojena se svým zahraničním, především římským ústředím. Tyto vazby měly být zpřetrhány. Od omezení počtu nově vstupujících zájemců až po konečnou redukci řádů a zrušení některých klášterů lze sledovat stále jednu linii: Ukončit starou provázanost, nezabývat se ekonomicky bezcennou kontemplací (to si myslel císař), a do budoucna dát šanci jenom těm řeholníkům a řeholnicím, kteří konají společensky prospěšnou práci. Tak zaniklo mnoho klášterů rozjímavých řádů, pousteven, bratrstev a dalších prvků, pevně začleněných do celkového obrazu barokní římskokatolické církve. Například klášter blahoslavené Anežky v Praze Na Františku, klášter v Milevsku v Čechách, nebo klášter na moravském Velehradě. Spolu s nimi zaniklo i mnoho kostelů a kaplí. Jako nepotřebné byly odsvěceny a různě prakticky využity nebo prostě zbořeny. Při všech těchto akcích přišlo nepochybně nazmar mnoho kulturních hodnot. Zdali za to mohl císař? Císař sám dával pouze směrnice. Konkrétní provedení leželo v rukou těch, kdo je uskutečňovali. Na stupni jejich vzdělanosti a odpovědnosti závisel často osud památek značné či dokonce nenahraditelné ceny.

Toleranční patent je na světě

Důležitým podotknutím bylo, že bohoslužebným jazykem, užívaným i při jiných církevních obřadech, měly být všem srozumitelné jazyky jednotlivých zemí. Toleranční patent byl na světě. Konečně tedy pro tajné evangelíky nastal celé generace očekávaný okamžik, kdy odlišnost od toho, co se nosilo a co se muselo, přestala být zločinem. Ti, kdo se o tom dozvěděli, mohli si přes všechna omezení a nedokonalost tolerančního zákona oddychnout. Ale ještě než se bude oddychovat… Na té předchozí větě mě zarazila těch pár slůvek: Ti, kdo se o tom dozvěděli…Tak to bylo vskutku řečeno. Byl vydán patent a ono se o něm nemuselo vědět... Vždyť ale v samotném tom patentu… tady to je ke konci, to, co sděluje císař c. k. zemským úřadům: Toto Naše nejvyšší rozhodnutí oznámíte krajským úřadům, městským radám a panstvím zvláště tištěnými oběžníky, kterých větší počet než obyčejně vydán býti má, tamním nakladatelským knihtiskařům pak dáte povolení, aby každému, kde jich žádá, takové tištěné oběžníky vydati směli a tak dostatečné rozšíření i v jiných zemích zmnožili.

Je to tu černé na bílém. A ve skutečnosti? Skutek utek. Úplně ne, ale – do značné míry ano. Normální postup při vyhlašování zákonného opatření, platného pro obyvatelstvo, spočíval v jeho sdělení úřední cestou až na nejnižší složky. Což v praxi znamenalo, že toleranční patent měl být oznámen zemským guberniím, ta jej měla předat krajským úřadům a krajské úřady jednotlivým správním celkům – panstvím, statkům, královským městům. A správní celky se měly postarat o rozšíření mezi obyvatele. Tak i z vesnic měli být do správního střediska svoláni rychtáři: ti pak ve svých obcích měli dát správu vybubnovat obecním bubeníkem. Někde byly vrchnostenské úřady opravdu informovány – třeba v Čáslavském kraji si z vlastního rozhodnutí obstarali hned na začátku větší počet výtisků tolerančního patentu, aby je mohli rozeslat správním celkům. Jinde však zůstalo znění tohoto patentu v podstatě nedobytné, a teprve po čtvrtroce se úřední text nakvap zasílal panstvím a statkům, kde se nějací evangelíci vyskytli. Obstrukce. Rakovnického hejtmana dokonce stály místo. Jenomže od jara, kdy vznikla povinnost podávat pravidelné úřední zprávy o počtu přihlášených nekatolíků, je jasné, že v některých oblastech Čech nebyly tyto zprávy podávány vůbec. Konkrétně jde o kraj Prácheňský, Budějovický, Klatovský, Plzeňský, Loketský a Žatecký. To znamená v šesti z celkem deseti českých krajů! Někteří krajští hejtmani rozeslali toleranční nařízení s velmi přísným příkazem, aby že se nemají ohlašovat obcím, aby prostí lidé nebyli vybízeni k přihláškám. (Rozumí se, že se hlásí k evangelíkům.) Pouze v případě, že se někdo přihlásí sám, je třeba, aby vrchnost věděla, co dělat. Tento postup byl původně zamýšlen pro většinu Čech i Moravy, kde se předtím evangelíci nevyskytovali. A když se už se toleranční patent přímo nezatloukal, tak se o něm aspoň mlžilo a zkreslovalo. Především se velmi často a z různých stran opakovalo tvrzení, že jeho ustanovení se týká pouze cizinců–evangelíků, kteří se chtějí přistěhovat do země, nikoli usedlého obyvatelstva. O někom a o něčem takovém se v patentu ovšem vůbec nemluvilo... (Ale – copak to bylo... copak to je poprvé, kdy se lidem neříkala... neříká...pravda?)

Poprvé ne. Ani naposled. Názorně nám o tom referuje známý milčický rychtář a písmák Jan František Vavák ve svých Pamětech. Sepsal v nich rozhovor otce a syna na téma Obnovení aneb začátku rozličných věr a sekt v české zemi, vlasti naší. Otec vysvětluje, že císař Josef chtěl prospět hospodářskému růstu v zemi tím, že přivolal odborníky z ciziny. Proto prý vydal toleranční patent, aby takové řemeslníky dostali a všeliká taková nám nepovědomá díla založiti mohl. A hned nato upřesňuje: Máš vědět, že pro samé náboženství nechtěli k nám cizinci táhnouti, protož tudy se jim dovolilo jejich víru i zde užívati, aby se aspoň proto sem vydali. Naděje byla, kdyby sem přišli a naše katolické náboženství veřejně spatřili, za několik let by z nich byli samí katolíci. Vavák velice kritizuje evangelíky (říká jim nedověrci), že si patent mylně vykládají, jako by platil i pro ně. Na synův udivený dotaz, kde že se ti nedověrci tady tak najednou vzali, když dříve byl zákaz mít nekatolické knihy a učit se z nich, otec odpověděl: Ovšem, všecko to, co pravíš, bylo, ale jako jest vždycky zápověď krásti, a přece jsou zloději; smilniti, a přece jsou cizoložníci; zle říditi, a přece jsou partykáři; nespravedlivě souditi, a přece jsou nepraví soudcové; tak také to, ač přece vždycky zapovídáno bylo, přece to lidé drželi. Synek se svými otázkami postupně prokousává k jádru věci: Copak taky někdy zde v Čechách nějaké jiné víry byly mimo katolickou? Ovšemže byly kolikeré a ty za Ferdinanda II. svaté paměti svou zkázu zde v Čechách vzaly po onom vítězství na Bílé hoře Léta Páně 1620, kteréž tam Ferdinand nad vzbouřenými stavy českými obdržel dne 8. listopadu. A když tatík zmerčil, že synek měl v rukou Komenským vydanou Historii o těžkých protivenstvích církve české, reaguje spontánně a jednoznačně: Synu milý, tak jak je v tobě tvá duše milá, tak v nenávisti měj tu knížku; co jsi v ní četl, z paměti vyraz a více v ní do smrti své nečítej, neboť jest to veliké ďáblovo osidlo.

On si to pan Vavák asi všecko nevymyslel… Interpretace, že toleranční patent byl vydán jenom pro cizince, aby přicházeli do země a oživili ekonomiku a domácího obyvatelstva se netýká, se uhnízdila jako zbožné přání i jako vědomé překrucování skutečnosti. Odtud měl Vavák informace, které chtěl snaživě předat svému okolí i potomkům. Jenom pomalu začínal chápat pro něho tvrdou a nepochopitelnou skutečnost. Někteří z oficiálních představitelů to začali chápat rovněž natolik pomalu, až se stali brzdou vývoje a museli ze svých pozic odejít. Informace o tolerančním patentu se tedy prakticky neměla dostat ke všem těm, kterým byla určena. Vše mělo tiše skončit povolením pěti modliteben v Brněnském kraji a dalších na Valašsku. Úřední místa si byla dobře vědoma, že toto řešení neodpovídá skutečným potřebám evangelíkům v českých zemích, ale měla reálnou naději, že zvolený pokus vyjde. Téměř hermeticky uzavřené jižní a západní Čechy a další oblasti, kam se zpráva o tolerančním patentu včas nedostala, svědčí výmluvně o tom, že záměr byl zvolen uvážlivě a se znalostí věci. Jenže ututlat se to nepodařilo. I když zemí obíhalo jedno hlášení za druhým, většinou podobná tomu, které posílal guberniu krajský hejtman Prácheňského kraje 23. února 1782: Vše, co může v této věci učinit krajský úřad, spočívá v tom, že toleranční směrnice budou oběžníkem zveřejněny magistrátům a vrchnostenským úřadům pouze pro jejich vlastní potřebu s přísným zákazem nepublikovat nic obcím, aby veřejnost nebyla vybízena k přihláškám. Myslí se k přihláškám k evangelíkům. Jenže – v naší zemi se málokdy dá něco ututlat. To platí pro tutlání minulé. I to docela současné.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.