842. schůzka: Pan jurisdoktor, kompozitor a direktor

Jan Bedřich Kittl se narodil 8. května roku 1806 na Orlíku jako druhé nejstarší dítě z osmi potomků správního úředníka na panství knížete Schwarzenberka. Dostal jméno Johann Bernard Friedrich Kittl; až do své smrti se podepisoval J. F. Kittl. Už jako dítě projevoval značné hudební nadání, které se tříbilo nejdříve hrou na klavír. 

Na Orlíku neměl zrovna moc učitelů na vybranou; přesto však uspořádal coby devítiletý koncert, na kterém hrál mimo jiné Eklogy svého pozdějšího učitele Václava Jana Tomáška. (Jak se ukáže, Tomášek nebyl jenom jeho učitelem, ale… no, však jsme se už o té nepříjemné situaci zmínili a ještě se k ní vrátíme.)

Kittl básnil, kudy chodil; i ty nejvšednější hovory vedl ve verších. Brzy ho to zase pustilo, zato jeho hudební talent, ten se už nedal umlčet. Pustil se s velkým nadšením do skládání. Brzy však poznal, že bez určitých pravidel není jaksi možno zvládnout všechny ty tóny, které mu vířily hlavou. Proto se mladý právník stal žákem nejlepšího pražského učitele skladby, Václava Jana Tomáška. „Pak přišla láska. Tak prudká a žhavá, že se mladý student chtěl hned ženit. Když však poznal nevěru svého černookého děvčete, byl zdrcen. Dvakrát se pokusil o sebevraždu (neúspěšně, samozřejmě); nakonec propadl tak těžké melancholii, že se z pilného právníka a muzikanta stal tvor naprosto apatický. V Mariánských Lázních ho však vyléčil pohled na člověka s těžkou depresí. Tu teprve soustředil všechnu svou duševní sílu ke smíření s osudem,“ píše autorka monografie o Janu Bedřichu Kittlovi Marie Tarantová.

Vrátil se domů na rodný Orlík. Tam právě dlela na zámku Marie Anna, vdova po polním maršálkovi, knížeti Karlu Filipu Schwarzenberkovi, oslavovaném vítězi nad Napoleonem v bitvě národů u Lipska. Kněžna pozvala mladého virtuosa ke svým domácím koncertům a uvedla ho pak do šlechtické společnosti, která ho pak i v Praze pokaždé vítala jako výborného klavíristu uhlazeného chování. Hudební úspěchy v saloně kněžny Schwarzenberkové mu vrátily sebevědomí i chuť do života – osvěžen a zotaven vrátil se odtud do Prahy, aby dokončil právnická studia a mohl tak jednou nastoupit úřad svého otce. V Praze bydlel nejprve u profesora filosofie Lichtenfelda, později u profesora estetiky Antonína Müllera, kteří byli věrnými přáteli skladatele Václava Jana Tomáška.

Tato trojice význačných mužů působila na mladého studenta velmi blahodárně. V tomto prostředí jenom získával. Zvláště Tomášek, který přijal Kittla jako obzvláště nadaného žáka harmonie, vítal ho také jako častého hosta v kruhu svých nejmilejších přátel, mezi nimiž poznal Kittl i nadšeného ctitele hudby, Františka Palackého. V té době mu zemřel nejlepší přítel, kterého v nemoci až do poslední chvíle ošetřoval, což málem Jana Bedřicha připravilo o rozum. Poté mu zemřela matka, ale byla tu naštěstí milovaná nevěsta, čekající, až její nastávající dokončí právnická studia. V Kittlovi však začal skladatel vítězit nad juristou – hudba a komponování mu přestává být pouhou zálibou a stává se vášní, které je ochoten obětovat všechno. Čím víc se blížil okamžik, kdy měl nastoupit úřad po svém otci na Orlíku, tím těžší mu připadal rozchod s Prahou a s jejím hudebním ruchem. Bylo zapotřebí mnohých vytrvalých přímluv jeho sester, než se otec smířil s myšlenkou, že při svém odchodu do penze nebude mít pro svého knížecího pána za sebe vhodnou náhradu a že se jeho syn připravuje takto o jistou existenci ve službách knížecích.

Druhá oběť, kterou musel Kittl přinést své lásce – tedy hudbě – byla jeho druhá láska, nevěsta. Jestliže chtěl zůstat trvale v Praze, musel vstoupit do státní služby a čekat pak několik let, než si vyslouží takový plat, aby se mohl oženit. Takže se raději po dohodě se svou nevěstou rozešel. (Nikdy toho nelitoval.) Tímto způsobem odstranil všechny překážky, které ohrožovaly jeho jasně stanovený program: věnoval se cele hudbě. Ze všeho nejdřív vstoupil znovu do školy Václava Jana Tomáška, a to do vyššího kursu, a studuje velice pilně. U fiskálního úřadu (kde praktikuje) se stýká denně s českým básníkem Josefem Krasoslavem Chmelenským – ten bude mít velkou zásluhu o Kittlovy české písně. Další cenné přátelství ho spojilo s Richardem Wagnerem, který se v Praze zastavil na své cestě z Vídně. Oba muzikanti, plni nadšení a ideálů, si dobře rozuměli a ve své práci se vzájemně povzbuzovali.

Janu Bedřichu Kittlovi táhlo pomalu na třicítku, což je věk, kdy by umělec měl ukázat, zdali v něm něco (a co vlastně) vězí. A arciť že ukázal. Od písní a klavírních skladeb písňové formy se Kittl pustil do složitějších kousků. Tak vznikl jeho Septet a Nonet pro sedm, respektive devět nástrojů. „Většina talentu touží a obrací se po slunci veřejného uznání,“ napsal ve svém referátu o prvním veřejném koncertu Kittlově hudební kritik, a ještě dodal: „Krásnou skladbu Notturno pro čtyři mužské hlasy a čtyři lesní rohy bych chtěl naslouchat za tichého letního večera. Jasné sluneční světlo a melancholie se dobře nesnášejí.“ (Tehdy bylo zvykem pořádat koncerty pro smetánku hudebního obecenstva v pravé poledne, mezi dvanáctou a druhou hodinou.) Kittl už byl sice svými skladbami i hrou na klavír v pražské společnosti znám, ale po veřejném uznání svých skladeb stále jenom toužil. Právě proto uspořádal (bylo mu zrovna třicet let) akademii ze svých skladeb. Tento den se stal mezníkem jeho života – jím počínaje ho provázely značné úspěchy skladatelské v Praze i za hranicemi.

Já hvězdou býti, jí chtěl bych svítit,
já růží být, jí chtěl bych kvésti,
já tónem být, jí chtěl bych v srdci znít,
já láskou být, tam věčně dlít!
Kéž bych byl jenom snem!
Chtěl bych se v její spánek snést,
jak hvězdy zář, růže květ, jak lásky sen,
vším tím být a zmizet rázem,
když zrak svůj zvedne.

Toto tklivé veršování skanulo z pera věhlasného německého básníka Jeana Paula (jinak vlastním jménem Johanna Paula Richtera). Jan Bedřich Kittl tyto verše zhudebnil. Svou stavbou, melodií i harmonií byla píseň Já hvězdou být tak odlišná od běžného typu romantické písně, že se okamžitě obecenstvu zalíbila a byla brzy vydána i tiskem. I když slova napsal někdo jiný, tak jako by to byl právě pan Kittl, který chtěl svou láskou naplnit něčí srdce. To jméno už v Toulkách českou minulostí padlo. Přesto: zopakujme si je. Vilemína Ebertová. Provdána jako Tomášková. Manželka Kittlova učitele, skladatele Václava Jana Tomáška. Dítě, které pan učitel a jeho manželka (bývalá žačka, mladší o polovinu let) toužebně čekali a které se jim narodilo, bohužel nezůstalo naživu. Což bylo jedno obrovské zklamání, které oba na začátku manželství potkalo, a v této tragédii (jakož i ve velkém věkovém rozdílu mezi manželi) můžeme hledat hlavní příčinu toho, že mladá paní Tomášková podlehla ohnivým slovům lásky, kterými ji zahrnoval Kittl.

Tomu mladému muži jeho učitel bezmezně věřil – bylo to jeho dlouholetý žák. A nabídl mu i přátelství rodinné, které se nakonec stalo nebezpečím pro dva mladé, pohledné, duchaplné a nadto i hudebně vzdělané lidi. Vilemína Tomášková – znamenitá zpěvačka a také klavíristka, Jan Bedřich Kittl – výborný klavírista a nadějný skladatel, a vedle nich Václav Jan Tomášek, z dnešního hlediska muž ve středním věku, z tehdejšího pohledu neduživý stařec. Osmadvacetiletý mladý muž a o pět let starší žena. Paní Tomášková však náhle zemřela. Pro jejího manžela to znamenalo tragické ztroskotání (od té doby se – z obavy, aby se někde nesetkal s Kittlem, a pak také proto, že stále víc churavěl – stále vyhýbal společnosti).

I pro Kittla byla Vilemínina smrt těžkým otřesem. Na rozdíl od Tomáška po něm ho navštíví řada citových dobrodružství, jak je postupně život nabízel. Zachoval věrnost. Toliko však hudbě. Úspěch prvního koncertu byl pro Kittla dobrým povzbuzením k další práci. Od komorních skladeb přešel k pokusům o větší celek. Jeho první symfonie působila podle hudebních kritiků uceleným dojmem a prozrazovala tvůrčí nadání nikoli osvojené, ale vrozené. Ještě větší ohlas měla za dvě léta nato jeho druhá symfonie, zvaná Lovecká, ve které autor vyjádřil svou přímo vášnivou lásku. Tentokrát nikoli k nějakému ženskému idolu, leč k lovu a lesům. „Les, život v něm – to byl svět, ve kterém Kittl prožil své dětství, do kterého se rád vracel a který mu přirostl k srdci. Proto také – jako pravý romantik – dovedl výrazně zachytit nálady, dojmy a vzpomínky na krásu jihočeských hvozdů a shrnout je do jednotlivých vět své symfonie: Vyzvání – Začátek lovu – Odpočívání na lovu – Lovecká hostina – Konec lovu.“

Lovecká (neboli v originále Jagdsymphonie) se stala jeho nejpopulárnějším (a také nejlepším) dílem. Byla přirovnávána k Pastorální symfonii Ludwiga van Beethovena. Louis Spohr, vynikající německý skladatel, houslista a dvorní kapelník u hessenského panovníka v Kasselu, jí razil cestu v Německu, a ještě větší reklamu jí dělal Felix Mendelssohn–Bartholdy (jemu ji ostatně Kittl věnoval). Pochvalně se o ní zmínil i Robert Schumann: „Doufám, že toho čilého lovce potkám jednou i v jiné citové sféře, nebude–li to jinak odporovat jeho přirozené povaze. Musím panu Kittlovi přiznat smysl pro styl, vzácný u tak mladého autora.“ (Schumann o tom musel něco vědět, byl o čtyři léta mladší než Kittl...) Po symfoniích pak přichází opět na řadu píseň jako další kapitola z historie Kittlova srdce. Napsal cyklus písní na básně německého satirika Saphira, vydaný pod názvem Plané růže pro Hertu. Byl věnován ženě, jejíž iniciály – EGS – se vyskytovaly na mnohých Kittlových písních, ke kterým psala verše, i na mnoha písních a sborech, které sama zhudebnila. Koho skrývala tato šifra, to nebylo žádným tajemstvím. EGS znamenal Elise Gräfin Schlick. Eliška hraběnka Schlicková. Nikoli nový Kittlův objev; spíš Kittl byl jejím objevem.

Už předtím pomáhala proniknout houslistovi Josefu Slavíkovi. Když se její nový chráněnec Kittl zranil pádem z vozu a hrozilo mu ochrnutí levé ruky, pečovala o něho hraběnka přímo mateřsky. Kittl jí za to věnoval klavírní skladbu Uzdravení. V pasážích levé ruky jako by se autor namohl nasytit, že ruka je opět zdraví, zatímco melodie pravé ruky hraje jásavé oktávy. Zda to všechno bylo nevinné, kdoví... Celá Praha byla pobouřena jak náklonností stárnoucí šlechtičny, tak i vděčností, s jakou ji mladý klavírista přijímal. Odpověděli všem společně: písní pro bas s názvem Zlý duch. Hudební kritiky na něj pěly chválu. Jeho tížila jen jedna bolest – jeho povolání. Problém vyvstal, když odjížděl do Hamburku, aby tam odevzdal výtěžek svého koncertu, pořádaného ve prospěch postižených velkým požárem tohoto města. Z Německa si odskočil do Londýna, kde se setkal s velmi přátelským přijetím. Brzy zapomněl na termín úřední dovolené.

V Praze ho čekalo vystřízlivění. Musel vyslechnout výtky svých nadřízených, že státní úřad je pro něj jenom vedlejším zaměstnáním. Připomenutí, že povinnosti platí pro všechny úředníky, se ho dotklo, takže na místě požádal o propuštění. Jeho žádosti bylo vyhověno se stejnou rychlostí. Kittl měl před sebou volnou dráhu umělce. Právě tehdy (na konci roku 1842) zemřel první ředitel pražské konservatoře Bedřich Diviš Weber. V silné konkurenci dostal ustanovovací dekret Jan Bedřich Kittl. „Za jeho vedení se tato škola stala sídlem pokroku, disciplíny a stánkem umění,“ píše v publikaci o Kittlovi Marie Tarantová. „Koncerty konservatoře patřily k největším událostem pražského hudebního života nejenom provedením, ale i volbou skladeb převážně současných skladatelů. Díla Mendelssohnova a Schumannova bývala častěji uváděna v Praze než ve Vídni. S Františkem Škroupem se Kittl dělil o zásluhy v propagaci díla Beethovenova. Za jeho éry absolvoval slavný houslista Ferdinand Laub a pozdější ředitel pražské konservatoře Antonín Bennewitz. Z jeho skladatelské školy vyšel mimo jiné Vilém Blodek.“

Kittlovy reformy nebyly překotné, proto působily tak blahodárně (což je vůbec pozoruhodná vlastnost reforem, tedy těch dobrých). Učební plán byl rozšířen tak, aby získali na konservatoři nejenom teoretické znalosti a technický výcvik na svém nástroji, ale i všeobecné vzdělání. Byla zavedena i výuka jazyku francouzského a italského, Kittlovou zásluhou se začalo vyučovat hře na harfu. Poprvé se povznesl význam klavíru jako sólového nástroje, klavírní hře se předtím vyučovalo jenom na pěveckém oddělení a při zkouškách stačilo zahrát jenom klavírní doprovody písní. Kittl však požadoval sólové skladby. Pozornost věnoval i zdokonalování hry na dechové nástroje, zavedl výuku na pozoun, a novinkami byla i cvičení intonace a sluchové zkoušky. Dobře vystihl, jak požadovaná znalost němčiny omezuje počet nadaných žáků z českých rodin; tady však narazil. Před bouřlivým rokem 1848 složil operu Francouzové před Nizzou. Ozval se v ní i revoluční pochod. Vděční žáci Kittlovi požádali Josefa Mánesa, aby namaloval portrét jejich ředitele.

Jeho přáteli byli Richard Wagner, Ferenc Liszt, Hector Berlioz. Vskutku skvělá kariéra. Její rychlý konec zavinily peníze. Šlo o peníze, které Kittlovi nepatřily. On je zpronevěřil. „Těžko pochopit, proč Kittl, který byl tak oslavován, ba přímo hýčkán v kruzích nejvybranější společnosti, podlehl vlivu náročné ženy nízkého smýšlení, kvůli níž zpronevěřil i peníze. Výčitky svědomí, úraz, deprese i alkohol, to všechno pomalu, ale jistě oslabovalo energii dříve tak aktivního muže. Výbor, složený většinou ze šlechty, zachoval se kavalírsky a zachraňoval finanční situaci, jak nejdéle mohl. Zjistilo se však, že Kittl dluží peníze nejen členům pedagogického sboru, ale i sólovým profesionálním hráčům. Když pak přišla stížnost belgického virtuosa na violoncello Adriena Françoise Servaise, že mu Kittl zpronevěřil peníze, svěřené mu k uložení do Pražské spořitelny, byl z konservatoře propuštěn.“

Ten, který kdysi tak nemilosrdně trestal své žáky, přistižené při nepoctivosti, nenalezl nyní pro sebe žádné slitování. Raději opustil Prahu (s malou penzí), a odešel do Polska. Nemoc a po ní těžký úraz, živoření bez zaměstnání, to bylo prostředí, v jakém ho zastihla smrt v Lešně 20. července 1868. Věru jen stěží se hledá případné ukončení této historie. Snad tato slova Kittlova současníka Honoré de Balzaca se hodí coby závěrečná moralita, byť jsou zvláště v dnešní době krutě nemoderní: „Čest je nad peníze.“

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související