843. schůzka: Výpomocný ústav v době přechodné

Všechny tyto kroky se předem mnohomluvně vítaly v novinách, načež nastaly buď průtahy, anebo záležitost končila do ztracena. Parcela zahálející po celých deset let byla asi příkladem nejvýmluvnějším. Stala se ostudným místem na frekventovaném předmostí zvláště poté, co v bezprostředním sousedství začaly vyrůstat moderní Ullmannovy stavby České spořitelny a Lažanského paláce.

Zpráva o získání pozemku končila optimistickým slibem: „Do roka bude uskutečněna slavnost položení základního kamene!“ Čili předpokládalo se, že Národní divadlo se začne stavět na podzim roku 1853.Stará solnice měla být co nejdřív šetrně rozebrána a stavební materiál uskladněn, protože se počítalo s tím, že bude použit při stavbě, přinejmenším do základů.Ve skutečnosti byl základní kámen k Národnímu položen s takřka patnáctiletým zpožděním, v máji roku 1868. Zkrátka tužby a realita se rozcházely (čím dál víc). Češi se přitom chovali umíněně: když se na funkcionáře Sboru obrátila majitelka fiakristické živnosti, že by si pozemek na čtyři roky pronajala k ustájení koní, byla s pohoršením odmítnuta: „Maštal na místě určeném pro chrám Múz? Taková troufalost! Nikdy!“ Brzy poté však na Sbor dolehly tak akutní ekonomické problémy, že každá zlatka z nájmu byla dobrá.A tak byla solnice za 500 zlatých ročně pronajata velkouhlíři jako sklad,opodál si na čtyři měsíce postavil dřevěnou boudu komediant, předvádějící „učeného slona“ (za 30 zlatých),a ještě o něco později se tu producíroval jakýsi Albino se dvěma „nevídanými koňmi,“ následovalo mechanické divadlo parapláře Kabátka.

Jinak to ale byla pořád jenom jakási prohlubeň, ohrazená zpuchřelými prkny. Smutný pohled: staveniště plné smetí a rumu s rozpadající se solnicí uprostřed okupovali přes den uličníci, přes noc pochybné existence. Na větrném prostranství nájemníci z okolních domů sušili prádlo. Místo určené pro chrám Múz...

Změnu přineslo až Solferino. Ne sice okamžitou, o to však významnější. Kanonáda na vzdáleném italském bojišti jako by pročistila zatuchlý vzduch i v Čechách. Ve dvanáctihodinové bitvě s Italy a Francouzi prohrála 24. června 1859 rakouská armáda pod velením samotného Františka Josefa I. válku o Lombardii. Někdo to musel za špatného vrchního velitele odskákat, a tak byl zbaven křesla dosud všemocný ministr vnitra Alexander Bach. Absolutismus padl, poražen vlastním selháním. V říjnu 1860 panovník přislíbil zásadní státoprávní reformy, a takzvanou Schmerlingovou ústavou z února 1861 byly v monarchii obnoveny demokratické a parlamentní poměry (byť skromné). Někdy bývá porážka vítězstvím.

Po obnovení konstituce prožil český národ asi nejoptimističtější (a také nejpatetičtější) období celého 19. století. Začaly vycházet první české deníky, rozkvetl spolkový život, činnost začaly rozvíjet mnohé nově založené kulturní, vědecké, vzdělávací, tělovýchovné instituce. Součástí náhlého pohybu, neseného vzkypělou vlnou vlastenectví, byl i návrat k myšlence Národního divadla. Tedy zase opět výbor Sboru pro zřízení českého národního divadla v Praze. Po pěti letech, po která se nesešel ani jednou. Až teď. Hned v únoru 1861 přišel s odvážnou iniciativou tajemník Sboru dr. Jan Jungmann. Vyzval k takzvaným krejcarovým sbírkám. „V čase nastávající svobody učiňme něco pro vlast, je nás, obětavých vlastenců, asi milion dvě stě tisíc. Dá–li každý jeden krejcar denně (což není neúnosný dar), vybereme týdně 12 000, za rok pak neuvěřitelných 576 000 zlatých!“ Tak zněl obsah jeho provolání.

František Ladislav Rieger (zeť Františka Palackého, vzal si za ženu jeho dceru Marii), mluvčí českých politiků, jeden ze zakladatelů Národní strany, později nazývané jako staročeská strana, byl po zkušenostech z dřívějška poněkud skeptický. Proto uvítal, když hned na prvním zasedání nově zvoleného českého sněmu v dubnu 1861 vystoupili dva jeho poslanci s návrhem, aby se výstavby českého divadla ujal zemský výbor, eventuálně rovnou český sněm. Ti dva politikové se jmenovali Karel III. kníže Schwarzenberk a hrabě Jindřich Jaroslav Clam–Martinic. Dokonce zazněla slova, že výstavbu divadla zaplatí sněm. Deset roků se s ničím nedalo ani pohnout, a najednou se k národu shůry napřahovaly ochotné, štědré panské ruce. Pozoruhodné. Skupinu konzervativců kolem Palackého a Riegra všechny ty nečekané proměny nadchly. V obnovení voleného českého sněmu spatřovali průlomový moment, a protože volební pravidla jasně zvýhodňovala příslušníky aristokracie, vyhlídky na splnění českých požadavků začali nyní upínat ke spojenectví s vlastenecky smýšlející šlechtou.

Národ zmůže hodně

„Národ zmůže hodně,“ to příznačně psaly nedávno vzniklé Národní listy, „ale jest to všecko lopotné bez bohatých, státnicky zkušených mužů.“ Také domácí aristokracie (šlo zhruba o 150 rodin s deskovými statky), pokud se chtěla v domácí politice zavést, tak musela nyní „demokraticky“ sestoupit z výšin své výlučnosti poněkud blíž k neprivilegovaným vrstvám. Proto se v dané situaci chovala „vstřícně.“ Dnes bychom asi řekli „populisticky.“ Mimochodem: tehdejší námluvy se šlechtou šly tak daleko, že se její představitelé začali ujímat vrcholových funkcí v hlavních českých institucích. Hrabě Clam–Martinic byl například zvolen předsedou výboru Muzea Království českého, kníže Schwarzenberk se stal předsedou Sboru pro zřízení českého Národního divadla. Úřad tajemníka tohoto Sboru získal další šlechtic, hrabě Jan Harrach. Po několika měsících však všichni svoje křesla zase resignovaně opustili. „Lidovost“ se přestala nosit. To však až poté, co z právě ustaveného sněmu i z jeho zemského výboru zazněly zaznívat dříve neslýchané myšlenky.

V souvislosti s projektem Národního divadla to byl kupříkladu takovýto návrh: „Vzhledem k tomu, že národní rovnoprávnost se stala základním zákonem říše a ústavy, považuje se nyní to, co bylo dříve svěřeno do soukromých rukou, za záležitost zemskou. Zemský výbor proto navrhne sněmu, aby jako záštitu k vybudování monumentálního divadla uvolnil částku tří set tisíc zlatých.“ A bylo vystaráno. Tedy aspoň to tak vypadalo. Jindy opatrný František Ladislav Rieger propadl optimismu. Donedávna prohlašoval: „Neočekávejme pomoci odjinud, ve vlastních silách ji hledejme. Národ, který se sám neopouští, nebývá opuštěn.“ Nyní však, když se nabízela tak nečekaná pomoc nemohl odolat. I když opozičníci ve Sboru radili k opatrnosti. Tvrdili, že by se nemělo spoléhat na sněm. Že ten bude mít řadu naléhavějších věcí k projednání i finančních děr k zalátání. Ale lidé kolem Riegra a Palackého už svůj směr zvolili: vsadili na nové spojence a na rychlé řešení.

Vzápětí se ovšem ukázalo, že tak vysoká subvence je prozatím nereálná – zemský výbor bude schopen a ochoten obratem poskytnout nanejvýš 100 000 zlatých. Co teď? Mělo se teď uraženě odmítnout? To by bylo jaksi v protimluvu k logice nastoupeného kursu. Zásluhou Riegrovy autority zvítězila po mnoha diskusích a sporech myšlenka, že lepší vrabec v hrsti nežli holub na střeše. „Konečně se otázka zatímního divadla rozluštila k všeobecnému (jak doufáme) uspokojení. Přestáváme tím býti závislými od milosti majitelů německých lóží, přestáváme býti závislými od milosti, kdy nás chtějí v divadle trpět, naši herci přestávají být závislými od divadla německého: zkrátka, první krok naší samostatnosti v divadle učiněn. Prozatímní divadlo naše nebude žádnou boudou, nebude státi někde na Josefském plácku ani někde v místech odlehlostí zastrčených: zatímní divadlo naše bude státi na naší půdě, zakoupené za národní peníze, zatímní divadlo naše bude skutečnou části již divadla Národního. jen takto se mohla otázka tato rozhodnouti důstojně; počátkem stavby zatímního divadla můžeme vskutku říci, že počínáme stavěti divadlo Národní.“ To napsaly Národní listy v březnu roku 1862.

Nabídka zemského výboru, že poskytne prostředky pro prozatímní českou scénu, přišla téměř před rok. Celou tu dobu trval úporný spor, zda tu "kukaň" vůbec stavět, a pokud ano, tedy kde. Riegrova skupina argumentovala rozumně: „Je to poprvé, kdy jsou slova shora doprovázena i penězi.“ A také že před stavbou definitivy bude možno vychovat herecké síly i publikum, podstatně obohatit domácí repertoár. Odpůrci (a to byli vesměs příslušníci mladší generace, jako Karel Sladkovský, kníže Thurn–Taxis, Miroslav Tyrš, Jan Neruda, Vítězslav Hálek a další) naopak tvrdili, že takový záměr je rozmělňováním, ba přímo plýtváním prostředků, přičemž konečný cíl se spíš vzdaluje než přibližuje. Jak to dopadlo, to jsme mohli vytušit i ze článku v Národních listech. Když se o věci hlasovalo v plénu Sboru, návrh stavět ihned (byť provizorně) získat čtyřpětinovou většinu.

„Zatímní divadlo se počne stavěti již počátkem máje tohoto roku osmnáctistého šedesátého druhého vedle nábřeží na místě pro Národní divadlo zakoupeném, a sice tak, že v září ještě toho roku bude dostaveno, aby se již v říjnu mohly počíti hry. Bude státi počínajíc od domu sousedního a sahajíc až k solnici; vchod bude z nábřeží. Tím se docílí divadlo až na tisíc osob, s jevištěm, jež nebude menší než jeviště divadla Stavovského. Prospěchy takového divadla jsou nabíledni. Stavba bude pevná, trvalá, právě taková, jako Národního divadla samého. Není se tedy co obávati, že by zatímní divadlo, až se vystaví Národní, co nepotřebné musilo strhnouti; naopak, zatímní divadlo se stane nutnou částkou divadla Národního, takže kdyby zatímní stavení ani nestálo, snad bychom si je přistaviti musili, až Národní bude stát.“

Po všech těch diskusích a řečech následoval čin. Věru vzácný to jev v naší krajině. V květnu 1862 byla mezi zemským výborem a stavitelem Vojtěchem Ignácem Ullmannem podepsána smlouva o provedení stavby Prozatímního divadla. Podle ní mělo být budova hotova do konce listopadu téhož roku. Toto divadlo se muselo vejít na zastavěnou plochu sto padesáti osmi čtverečních sáhů (což je 568 metrů čtverečních). Mohlo sice působit poněkud stísněným dojmem, ale podle většiny svědectví bylo velmi příjemné. Nic není zadarmo. Za úspornost architekt tvrdě zaplatil. Aby nezbytné funkce na skromnou plochu vměstnal, zdůraznil vertikálu, stavěl vzhůru. Deset šaten pro herce vložil netradičně pod parter. Dole, pod přízemí. Čtyři schodiště s přístupovými koridory zúžil na samu mez únosnosti, dva chodci proti sobě taktak prošli. Aby zabránil provozním kolizím, navrhl do přízemí, lóží i galerií samostatné komunikace, čili návštěvníci se navzájem nepotkávali a nemísili. Poměrně slušné kapacity jinak krátkého hlediště docílil výškovým členěním, vysokým počtem sedadel na balkonech a zejména na strmě stoupající galerii.

Prozatímní divadlo bylo sice prostorově menší než Stavovské, ale přesto pojalo stejný počet návštěvníků – 800 sedících, 170 stojících. Přitom výhled na jeviště byl všude dobrý, s výjimkou jediného prostoru: míst k stání vzadu v přízemí. Všechna čest: Ullmann byl hotový architektonický a stavitelský kouzelník, který dokázal skoro z ničeho a na počkání pořídit obstojnou kamennou scénu... Prozatímnost i láce byly ovšem zřejmé. Jednak vnější fasáda byla velmi střídmá, a ošizeno nebo rovnou vynecháno bylo všechno, co se dalo postrádat. Budova se kupříkladu nedala vytápět, starosti k uzoufání způsobovalo nedostatečné provozně–technické zázemí (zkušebny, dílny, kulisárna, skladby garderoby), občerstvení si chudší obecenstvo nosilo v kapse (neexistoval bufet). Vybalilo si z papíru nějakou tu uzenku a během představení povečeřelo. Na galerii se občas našel drsnější chlapík, který zabodl nůž do dřevěného sloupku a na takto vzniklý věšák si pověsil klobouk. Téměř chyběla šatny pro publikum – diváci tu sedávali v čepicích, vlňácích, svrchní kabáty přes kolena. Sociální zařízení byla poddimenzována. O přestávkách museli diváci zůstat sedět na místech (pro ukrácení chvíle jim hrávala hudba valčíky a polky.

Pohodlí jaksi chybělo. Divadlo však mělo zvláštní, takovou domáckou atmosféru. Jeho tvůrce coby projektant a pak i stavitel odvedl rychlou, přitom však kvalitní práci. Pod finančními sankcemi (hrozilo mu 300 zlatých za den prodlení) měl Ullmann podle smlouvy novou budovu předat do 1. prosince 1862. Stihl to ještě o dva týdny dřív, protože 18. listopadu se už v Prozatímním hrálo. Pomineme-li vynucenou čili předem danou prostorovou stísněnost, působil pseudorenesanční exteriér i interiér divadla velmi dobře. Vnitřek byl bílo-modrý se zlaceným štukováním a purpurovým čalouněním. Na oponě, jejímž autorem byl Jan Kautský, byly zobrazeny (vedle českého znaku) Múzy opery a činohry a také historické dominanty Čech – Hradčany, Staroměstské náměstí, Vyšehrad, Mosteckou věž Karlova mostu, Karlštejn, Říp a Blaník.

Zajímavé je, že novinář a básník Jan Neruda (už tehdy významná osobnost české kultury) nejprve se stavbou Prozatímního nesouhlasil, dokázal však nejenom realisticky změnit názor, ale také to veřejně přiznat. „Musíme Prozatímní divadlo považovat za pravý dar boží. Jest to jediný možný přechod k důstojnému velkému divadlu. Z počátku byly mysle naše rozkvašeny proti takovému divadlu menšímu. Nesouhlasili jsme (praxí poučení) s míněním veřejným, avšak neopřeli jsme se mu zbytečně, neboť jsme věděli, že prozatímní divadlo postačiti musí a že bude působiti blahodárně.“ Bedřich Smetana, který se zrovna vrátil ze svého několikaletého švédského pobytu, byl jiného názoru: „Kdyby naši herci a zpěváci měli na dlouhá léta hráti v této malé prostoře, jež spíše k domácímu jevišti přirovnati se dá, nevzdělali by se. Naše obecenstvo by se provozováními, jež více skicami než výtvory zůstávati musejí, nepřilákalo a nenavykalo, nýbrž odvykalo. Básníci a komponisté by nebyli pobádáni a vybízeni, ale v předvídání polovičního zdaru spíše odstrašeni. Entuziasté volají: Děkujeme Bohu, že máme Prozatímní divadlo! My ale odpovídáme: Ano, ale prosme Boha, aby nás brzy z něho vyprostil.“

Prozatímní divadlo vítal básník Vítězslav Hálek jako „výpomocný ústav v době přechodné." Považoval jej "za krok, při němž se zastaviti nelze.“ Ve shodě se svými přáteli předpokládal, že na provizorium naváže okamžitě budování definitivního Národního divadla. Ale vybudováním Prozatímního jako by se energie Sboru vyčerpala. Někteří členové se vzdali funkcí, snad s pocitem, že vykonali dost. Pro stáří odešel František Palacký. Předsednictví se zřekl nedávno zvolený kníže Karel Schwarzenberk, jeho tajemník Jan Harrach odjel do ciziny. František Ladislav Rieger z pozice divadelního intendanta zemského výboru vůdčí duch akce, byl brzy po otevření Prozatímního v uznání zásluh zvolen novým předsedou,ale očekávání radikálů nesplnil. Povinnosti ve sněmu mu nedovolily, aby se své funkci věnoval. Sbor se takřka přestal scházet.

Ve věci Národního teď hájil dvě stanoviska. Předně: „Netřeba spěchat!“ Co se vleče, to taky neuteče, že. A za druhé: „Úkol se musí řešit shora. Investici by na sebe měl vzít nový zemský sněm!“ Což asi nějakou dobu procházelo, ale pak všem docházelo, že naděje, vkládané do sněmu, se začínají rozplývat. V té instituci s rozhodující převahou německých poslanců neměl český projekt šanci.Táž situace se vyvinula i v devítičlenném zemském výboru, kde měli Češi pouhé dva „údy“. Riegrův plán prostě nemohl vyjít, a tak mladší členové Sboru (Sladkovský, Neruda, Hálek, Thurn–Taxis) začali ztrácet trpělivost. Počátkem roku 1865 přešli do útoku, jehož výsledkem byla Riegrova resignace. Zlověstná mračna se ale začala stahovat už v průběhu předešlého roku. Kromě Prozatímního divadla se měla záhy rozpoutat bouře, která poznamenala nejenom českou scénu, ale i českou společnost.