Romové opouštějí Byzantskou říši (15. století)
V 15. století postupně přicházely romské rody do střední a západní Evropy. Romové prchali z Byzantské říše, kde žili v té době už tři sta let. Hnal je hlad a války.
Byzantská říše byla kdysi největším a nejbohatším státem v Evropě a Malé Asii. V 6. století, za císaře Justiniána, do ní patřilo Řecko, Turecko, Sýrie, Arménie, Egypt, Balkán, Itálie a kousek Španělska. Ale stejně jako je každý člověk v životě jednou dole, jednou nahoře, tak i život každého národa jednou směřuje vzhůru ke slávě, jindy padá do bídy. V roce 1071 porazili Byzantince Turci u asijského města Mantzikert a otevřeli si tím cestu do Byzancie.
Od té doby si turečtí panovníci, ať už z rodu Seldžukovců nebo Osmánců, podrobovali jednu obec za druhou, jedno město za druhým, a vytlačovali Byzantince stále více na západ, až nakonec turecký sultán Mehmed II. ovládl hlavní město Konstantinopol, a Byzantská říše zmizela. Místo ní byl Turecký sultanát.
Romové přišli do Byzantské říše v 10. století (možná že dokonce dříve). Nevíme, jaké romské rody tam žily, nevíme, jakými romskými nářečími mluvily. Některé předváděly medvědy, některé rody byly akrobaté – ženy tančily na provaze, muži na běžícím koni. (Viz 1. dodatek, co o romských akrobatech píše řecký historik Nicephorus Gregoras.)
Byly i takové rody, co nekočovaly, nýbrž žily usedle v osadách a věnovaly se kovářství, pletení košů, výrobě sít nebo ševcovství. (viz 2. dodatek, co o romských kovářích píše německý poutník Arnold von Harff.)
Kovářské rody žily u města Modon na západě Řecka (Epirejský ???). Bylo to přístavní město. Poutníci, kteří chodili k Ježíšovu hrobu do Jeruzaléma, většinou v Modonu týden až dva odpočívali. (Nezapomeňme, že tehdy se chodilo pěšky nebo jezdilo na koni; cesta, která dnes trvá letadlem dvě hodiny, trvala tehdy dva tři měsíce.) Italští, francouzští a němečtí poutníci viděly u města Modon i Romy. V jejich písemnostech se můžeme dočíst, že romská osada u Modonu se jmenovala Gyppe nebo také Malý Egypt.
Byzancie byla multietnická země: obyvatele různých národů sjednocovalo křesťanské náboženství. Když se boje začaly zhoršovat, když Turci víc a víc dotírali na arménské, řecké, „latinské“ i slovanské obyvatele Byzancie, mnoho křesťanů začalo prchat do jiných evropských zemí. Ani Romům se nechtělo zůstat. Nechtěli, aby jejich děti někdo zabíjel, aby hladověly, aby umíraly v bídě. Utekli i oni. Přišli do střední Evropy.
Lidé ve střední a západní Evropě vypadali jinak než Romové. Byli to „gadžové“ – bílí, světlovlasí, modroocí; byli to lidé jiné krve, jiného typu, neromského, ale gadžovského. Lidé v Byzancii – Arméni, Řekové, Arabové byli černější – ne tolik jako Romové, ale rozdíl mezi nimi a Romy nebyl tak nápadný. Byzantinci byli na Romy zvyklí, jenže „bílí“ gadžové se těch „černých“ lidí báli. Kdo to je? Odkud přicházejí? Co od nás chtějí? Nezpůsobí nám nějaké neštěstí?
Člověk už je takový, že se bojí toho, kdo je jiný. Bojí se toho, co nezná. Nevěří tomu, koho nezná. Tehdy byly ještě horší časy než nyní. (Kdo ví?) Říká se, že to byly doby temna. Lidé věřili, že všechno, co neznají, je od ďábla... A Romy neznali! Jak se Romové gadžům jevili, když přicházeli v 15. století do střední Evropy? O tom si budeme vyprávět příště.
1. dodatek: Nicephorus Gregoras
Nicephorus Gregoras píše o skupině egyptských akrobatů, kteří se objevili v Konstantinopoli za vlády Andronika II. (1282-1328). Historici věří, že ti akrobaté byli Romové, protože o nich píše i arabský historik Al Umarí, nazývá je Lúrí (Núrí). Dodnes jsou v arabských zemích Romové nazýváni Núrí (jednotné číslo Nawar).
„V této době (tj. v prvních desetiletích 14. století) jsme v Konstantinopoli viděli kočovnou skupinu nejméně 20 lidí, kteří se dobře vyznali v různých kouscích. Nikdo ze starších lidí o nich předtím neslyšel, ani je neviděl. Umění, které předváděli, bylo úžasné a obdivuhodné.
Například vztyčili na zemi 2 nebo 3 lodní stěžně... a natáhli mezi jejich vrcholy provaz. Potom vzali druhý provaz a omotali stěžně zdola nahoru, aby tak vznikly spirálovité schody, po kterých se dalo vylézt. Jeden z nich vylezl po těch schodech a udělal stojku na hlavě na vrcholu jednoho stožáru. Pak náhle seskočil a během skoku jednou rukou se pevně chytil provazu a zůstal tak viset a z této pozice se začal rychle otáčet... Potom se namísto ruky zachytil lýtkem a visel hlavou dolů. Načež se postavil na prostředek provazu a vzal luk a několik šípů a vystřelil na vzdálený terč, a z této pozice střílel s největší přesností, jaké by žádný jiný člověk nedosáhl, ani kdyby na zemi stál. Pak vzal na ramena dítě a se zavřenýma očima tak přešel po provaze od jednoho stožáru ke druhému.
Jiný vylezl na koně a bičem ho uvedl v cval. Postavil se v sedle, a pak v jeho hřívě, a hned zas na jeho zádech, a tak rychle přesunoval nohy, jako by byl letící pták. A pak seskočil, zatímco kůň běžel; a on se ho chytl za ocas, skočil a zase byl v sedle. Z této pozice se naklonil na jednu stranu, otočil se kolem koně pod jeho břichem a vynořil se na druhé straně sedla a znovu na něj sedl. A zatímco prováděl tyto kousky, neopomínal udržovat bičem koně v cvalu.
Zase jiný si postavil na hlavu tyč loket dlouhou a na její konec umístil nádobu s vodou. Pak se po dlouhou dobu procházel, udržuje nádobu na vrchu tyče v klidu. Další si dal na hlavu tyč dlouhou nejméně tři sáhy, po té vylezl chlapec a přidržuje se rukama a chodidly, zase rychle slezl dolů a zas nahoru a dolů. A muž, který držel tyč na hlavě, se při tom neustále procházel sem a tam.
Jiný měl skleněnou kouli, kterou vyhodil do výšky; a když padala dolů, chytil ji a držel tu na prstě, tu na lokti, tu na jiné části těla a zase na jiné.
Nebudu popisovat různé tance a další kousky, které nám předváděli. Žádný z nich neznal jen jedno číslo, znali všechna. A znali nejen ta čísla, která předváděli, ale také nepřeberné množství dalších. Byly to nebezpečné kousky – často některý z nich spadl a zabil se.
Když opouštěli svou vlast, bylo jich více než 40, ale když přišli do Byzancie, bylo jich ani ne 20. My sami jsme viděli, jak jeden spadl ze stožáru a zabil se. Vybrali hodně peněz od obecenstva, když putovali po celém světě, jednak za výdělkem a jednak aby předvedli své umění.“
2. dodatek: Zpráva z roku 1497 od německého poutníka Arnolda von Harff z Kolína
„Tak jsme vyšli na okraj města, kde žije mnoho černých lidí v malých domech s doškovými střechami, dohromady v asi 300 domech... Tito lidé jsou zruční ve všech řemeslech; jako ševci i příštipkáři a také jako kováři. To se ovšem na pohled zdá velice divné, neboť měli kovadlinu na zemi a kovář u ní seděl tak, jako u nás sedí krejčí.
Vedle kováře, také na zemi, seděla jeho žena a tkala tak, že oheň byl mezi nimi. Vedle ležely dva malé kožené vaky, napůl zahrabané do země u ohně. A jak žena tkala, čas od času vždy nadzvedla jeden z měchů od země a zase ho stlačila dolů. Tím se zemí vehnal vzduch do ohně.
Tito lidé přicházejí ze země nazývané Gyppe, která leží asi 40 mil od města Modon. Tuto oblast nyní ovládá turecký císař, ale někteří páni a hrabata mu nechtěli sloužit, a proto utekli do našich zemí.“