Robert Břešťan: Nechte domy chátrat
Česko přišlo o svůj jediný a poslední squat - vilu Miladu. Tedy o nelegálně obsazenou nemovitost obývanou obvykle mladými lidmi a fungující i jako jakési alternativní společenské i kulturní centrum. Teď squatteři a jejich příznivci bojují s úřady za to, aby se do Milady mohli vrátit. Ale - přiznejme si - moc šancí nemají.
I když se ve věci angažuje i ministr Michael Kocáb. Vzal na sebe pro tentokrát hábit realitního agenta - oslovil vládní kolegy, zda náhodou nevědí o nějakém vhodném domě, který by se dal takto (trochu legálně, trochu nelegálně) obydlet, a se stejnou otázkou se hodlá obrátit i na starosty pražských městských částí.
Kocáb možná už zapomněl, že má dekret na byt na sídlišti Janov v Litvínově. Ale o ten by pražští squatteři stejně neměli zájem. Ministr má prý ale nabídku od majitele domu, v němž by pro squattery bylo aspoň do konce letošního roku k dispozici několik bytů. Nemuseli by platit nájem, ale vodu a elektřinu ano. Uvidíme, jak Kocáb coby makléř uspěje.
Nicméně fakt, že v celé České republice není ani jeden jediný squat, je pozoruhodný. Domů, v nichž by se dalo bydlet, ale nikdo v nich nebydlí, je totiž Praha plná. Budovy, často na velmi dobrých adresách, jsou zničené, neodvratně chátrající, některé z nich přitom památkově chráněné. Jedna z nich je například přímo na očích všem turistům, kteří míří od Vltavy na Staroměstské náměstí, v Křižovnické ulici, naproti Filozofické fakultě. Nebo třeba hrabalovský automat Svět v Libni. Příkladů jsou desítky.
Jejich majitelé je velmi pravděpodobně nechávají chátrat záměrně. A tyhle domy dělají městu mnohonásobně větší ostudu než pár mladých lidí, kteří se rozhodli žít jinak. Ti totiž, pro někoho možná paradoxně, řadu zajímavých domů před zřícením zachránili. Příkladem je právě vila Milada. Ta měla být zbourána už na konci 80. let, byla proto vyškrtnuta z katastru nemovitostí a úředně tedy neexistovala. A podle toho také vypadala. Nebýt squatterů, zřejmě by úplně spadla.
Nebo asi druhdy nejznámější český squat Ladronka. Zničená usedlost se v 90. letech nezřítila právě díky tomu, že v ní aspoň někdo bydlel a - byť amatérsky - ji udržoval. Později z ní měl být luxusní hotel, pak exkluzivní lékařské zařízení. Teď je z Ladronky pýcha Prahy 6, slouží veřejnosti, je tam několik restaurací, zahrádka, dětské hřiště či půjčovna kolečkových bruslí.
Nebo pražská čtvrť Buďánky, kde český squatting začínal. Policie nelegální obyvatele vyhnala už v roce 1992 a bývalá dělnická kolonie od té doby dál chátrá a chátrá. I když nejmenovaná stavební firma teď hlásá do světa, že by chtěla "obnovit původní obraz lokality", skeptik očekává, že obraz původní lokality bude zapomenut a vyrostou nějaké standardizované věžáky.
Není divu, že majitelé zchátralých neobydlených domů na lukrativních místech u sebe žádné squattery nechtějí. Jsou jiní, dělají hluk a nepořádek, bydlí zadarmo a za sousedy by je nechtěl ani autor této glosy. Alternativní mládež je ale pořád mnohem sympatičtější než někdo, kdo nechá - kvůli pozemku - záměrně stavbu zchátrat do stavu, že ji nakonec nezbývá, než zbořit. Památka nepamátka.
Autor je šéfredaktor ČRo Rádia Česko
