Příběhy našich mumií – 1. část
Ve veřejných sbírkách na území České republiky se nachází osmnáct staroegyptských mumií. Každá má svůj příběh.
Nejvíc mumií je ve sbírce pražského Národního muzea. Některé z nich můžete právě v těchto dnech vidět na výstavě Egyptské mumie v Náprstkově muzeu asijských, afrických a amerických kultur. Komisařem výstavy Egyptské mumie je Pavel Onderka, vedoucí oddělení pravěku a starověku Přední Asie a Afriky Náprstkova muzea v Praze, součásti Národního muzea:
Kromě celých mumií se v českých a moravských sbírkách nacházejí také mumifikované hlavy, nohy nebo ruce a spousta mumií zvířat. Kdy a kde se u nás všechny ty mumie vzaly?
„Egyptské mumie se na území dnešní České republiky dostávají poprvé za vlády císaře Rudolfa II., tyto mumie se však do dnešních dob nezachovaly. Důvodem jejich zkázy byla skutečnost, že byly většinou vymotány ze svých obvazů a potom došlo k poměrně rychlému rozkladu mumifikovaného těla. Další důvod proč se tyto sbírky nedochovaly do dnešních dnů můžeme spatřovat i v tom, že na konci třicetileté války byla minimálně jedna egyptská mumie švédskými vojsky odvezena do tehdejšího švédského hlavního města Uppsaly. O tom máme písemné prameny. Mumie, které se dochovaly do dnešních dnů se k nám dostávají nejdříve na konci 18. století. Nejstarší mumií u nás je jedna mumie ze sbírek Národního – Náprstkova muzea, která je písemnými prameny doložená v roce 1796. U všech kompletních mumifikovaných těl známe nebo alespoň předpokládáme cestu, jakou se mohly na naše území dostat.“
Jak už bylo řečeno, největší soubor egyptských mumií se nachází právě u vás, ve sbírkách Národního muzea.
„Je jich celkem jedenáct, pokud mluvíme o kompletních mumiích. Národní muzeum a jeho předchůdci nebyli určeni k tomu, aby se zabývali starověkými kulturami. Měli především dokumentovat přírodu, kulturu a dějiny království Českého. Z tohoto důvodu byl staroegyptský materiál na okraji sbírkotvorného programu. Mumie se sem dostávají díky soukromým sběratelům, především bohatým cestovatelům, kteří jeli do Egypta a zakoupili tam mumii jako jakýsi suvenýr. Právě tyto mumie tvořily základy sbírek. Mumie samozřejmě měla být zakoupena pokud možno společně s malovanou rakví a případně dalšími staroegyptskými starožitnostmi. Tyto sbírky končily převážně v regionálních muzeích, odkud byly po 2. světové válce soustředěny do Náprstkova muzea v Praze.“
Kde se nachází zbylých sedm mumií?
„Národní muzeum má ještě jednu mumii ve sbírkách Přírodovědeckého muzea. Egyptské mumie najdete také v Hrdličkově muzeu člověka (na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze). Mimo Prahu jsou dvě mumie na západočeském zámku Kynžvartu, jedna mumie na moravském hradě Buchlově a jedna mumie je v Městském muzeu v Moravské Třebové.“
Komplikovanou cestu mumií do českých sbírek můžeme dokumentovat na příkladu té poslední, kterou Národní muzeum získalo. Jak nám řekl egyptolog Pavel Onderka, je to mumie „vznešené paní domu“ Tajkašet, která žila v období vlády egyptské 25. dynastie; tedy na konci 8. nebo na začátku 7. století před Kristem:
„U této ženy dokonce díky rakvi známe jména jejich rodičů. Díky výzkumu, který byl na rakvích a mumiích proveden, známe také dataci. U každé mumie můžeme vyprávět dva příběhy. První je ten starověký, kdy máme určité informace o životě zemřelé a potom můžeme vyprávět i druhý příběh – o tom, jakým způsobem se k nám tato mumie dostala.“
A jaký byl druhý příběh „paní domu“ Tajkašet?
„Poměrně zajímavý a málokdo by jej očekával. Tato mumie se do tehdejšího Československa dostala díky německému občanovi, který žil v Berlíně. Příběh se začíná odvíjet v roce 1926, kdy se jistý Rudolf Müller rozhodl odstěhovat do USA, konkrétně do New Yorku. Jeho přítel, který již v té době v New Yorku žil, ho informoval o tom, že se J. P. Morgan Jr., syn zakladatele bankovního impéria, rozhodl zřídit na Madison Avenue soukromé muzeum, pro které sháněl umělecké předměty. Přítel pana Müllera zprostředkoval jednání mezi Berlínem a New Yorkem a J. P. Morgan Jr. byl myšlenkou získání egyptské mumie velmi nadšený. Proto se pan Müller vydal do Egypta, kde se mu podařilo koupit mumii i s rakví a podařilo se mu získat i povolení ji do Německa vyvézt. V roce 1927 se pan Müller i s mumií vrací z Egypta, ale víza do USA nezískává, zůstává s rakví i mumií v Německu a musí platit za uskladnění mumie, které je velmi náročné. Je otázkou, co mu došlo dřív, jestli peníze nebo trpělivost, a rozhodl se mumie zbavit. Po neúspěšných jednáních s berlínským muzeem se pan Müller rozhodl mumii darovat Národnímu muzeu v Praze. Pomocí vyjednávání, které zprostředkovával československý konzulát v Německu, se potom v roce 1928 mumie i s rakví dostává do sbírek Národního muzea.“
A co ostatní mumifikovaná těla v českých a moravských sbírkách? Je o každém z těchto Egypťanů známo, kdo to je? A jsou známé i nějaké detaily z jejich života?
„Z písemných a historických pramenů známe pouze jednu osobnost, a tou je ‚nositel pečeti‘ Kenamon, jehož rakev mohou návštěvníci vidět na zámku Kynžvartě. Předpokládáme, že se jednalo o vysokého hodnostáře krále Amenhotepa II. z 18. dynastie (15. století př.n.l.), jehož hrobka se nachází v západních Thébách. Ta identifikace zemřelého a hrobky není stoprocentní, ale dá se předpokládat. V případě ostatních mumií jsme o životě těchto lidí informováni především prostřednictvím mumifikovaného těla. Mumie byly v roce 2009 vyšetřeny pomocí počítačové tomografie a díky tomu máme poměrně velkou sumu informací o tom kdy žili, do jakých společenských vrstev patřili a podobně.“
Velmi důležitým pramenem pro identifikaci Egypťanů jsou ale především rakve.
„Většinou bývají opatřeny jménem zemřelého, případně jeho tituly a také tituly a jmény jeho rodičů. Máme ale rakve, které se do sbírek dostávají bez mumií, máme tu mumie, které se do sbírek dostaly bez rakví, dokonce tu máme také mumie a rakve, které se dostaly do sbírek společně, ale nepatří k sobě. Došlo tedy k jakési záměně. Pak musíme velmi důkladně zkoumat samostatně mumie a samostatně rakve, abychom mohli určit, jestli opravdu máme nebožtíka, který byl v dané rakvi pohřben. Máme tu také případ, kdy rakev byla už ve starověku použita vícekrát. Je to původně mužská rakev, ze které byl o několik generací později nebožtík, řečeno nadneseně, ‚vyklopen‘ a rakev předělána a přizpůsobena pro pohřeb někoho jiného. Je to doslova detektivní práce, která započala v Československu již v 70. letech minulého století. Výzkum, který probíhá od roku 2009, se snaží některé věci zpřesnit a přináší celou řadu nových poznatků.“
Spolu s egyptologem Pavlem Onderkou z Národního respektive Náprstkova muzea v Praze se k nim vrátíme v příštím Planetáriu. Uslyšíte bizarní příběhy dvou staroegyptských mumií, které nepřežily československou realitu 50. a 70. let minulého století a nakonec vás ještě jednou pozveme na výstavu Egyptské mumie. Za týden.
Vysíláno v Planetáriu č. 36/2011, 3. - 9. září.
Přepis: NEWTON Media, a.s., redakčně doplněno a upraveno.
Čtěte také:
Příběhy našich mumií – 2. část
Egyptské mumie
Do nitra egyptských mumií
Egyptské mumie v Náprstkově muzeu
Staroegyptské mumie po čtyřiceti letech v Náprstkově muzeu
Zvětšit mapu
