Adam Borzič: Velikonoce v karanténě

Vždyť k jejich pohanským kořenům patří kulty plodnosti, na jaře tak přirozené. Křesťanské i židovské Velikonoce mají barvy poněkud expresivnější. Jsou rudé jako Kristova krev i Rudé moře, které překročil suchou nohou vyvolený lid na cestě z otroctví do Země zaslíbené. Jsou zlaté jako zář vycházející z Kristova prázdného hrobu, nebo z Mojžíšovy hole na poušti. Jsou to dramata, v nichž v obou případech běží o osvobození!  

Čtěte také

Adam Borzič: Spolubytí v nemoci i ve zdraví

Tyto příběhy si mnozí křesťané připomínají nádhernými symbolickými obřady, v nichž nechybí protiklad temnoty a světla, v nichž je svíce nořena do křestní vody, chléb a víno jsou rozdávány lidem, zpěvy stoupají k nebesům v dýmu kadidla a dlouhá řada čtení začíná příběhem stvoření.

Letos budou však chrámy ve většině zemí bez věřících. Jen duchovenstvo bude provádět obřady, jež budou natáčeny a streamovány. Tak tomu bude i v Římě, kde je povede papež František. Pandemie si vyžádala jako oběť i společné slavení Velikonoc.

Je to těžké. Už teď má svět atmosféru spíše velkopáteční. Vždyť neustále slyšíme o umírajících a bojíme se o živé, žijeme nejrůznějšími omezeními a máme obavy z budoucnosti. A nyní máme slavit Velikonoce izolovaně, doma u obrazovek? Co na to samotné Velikonoce? Možná jsou Velikonoce v karanténě pozváním k niternějšímu, neřku-li mystičtějšímu prožití jejich obsahu, jak poznamenal nedávno i Tomáš Halík. A že budeme sami? Vždyť v téhle krizi jsme všichni spolu. A bez sebe navzájem z ní nevyvázneme.

Čtěte také

Adam Borzič: Poselství básníka divočiny

Křesťanský příběh vypráví o prorokovi Lásky bez hranic, který byl mocnými, bohatými a zbožnými poslán na smrt pro své radikální poselství o Bohu, který je nám blíže než krční tepna. Pro radostnou zprávu o Bohu se zvláštní zálibou v chudých a utlačovaných, ztracených a morálně opovrhovaných. O božství, které se vtěluje a proniká vesmír. Esencí Ježíšova učení byla láska – k bližním i k sobě a k Tajemství samému. Proto žil. A proto umřel.

V čase koronaviru nás tento příběh může vést k radikálnímu soucitu, k bytostnému zájmu o druhé. Ostatně, co nám v karanténách nejvíc chybí? Především druzí. Podle křesťanské víry skrze druhé přichází Kristus. A kristovské činy v tomto čase vídáme: v našich nemocnicích, obchodech a v dalších veřejných službách se setkáváme s Kristem vtěleným do všech těch, kteří jsou zde pro druhé i v ohrožení.

A z každého drobného laskavého činu, který si vzájemně prokazujeme, září On. A Krista potkáváme v těch nejzranitelnějších. A každý pokus tuto krizi využít, ať už politicky či obchodně má pachuť jeho odpůrců.

Čtěte také

Adam Borzič: Klimatické náboženství? A proč vlastně ne…

Křesťanský příběh vrcholí tajemným vzkříšením. Zavražděný Ježíš vstává z hrobu. Jeho tělo sálá do celého kosmu. Toto není příběh o oživlé zombii, ale radikální víra v život, který přesahuje smrt.

I židovský Pesach nese víru, že nás Pramen života nenechá na holičkách. Vypráví totiž o osvobození zotročených. A konečně ony staré pohanské kulty jara ukazují, že ze smrtonosné zimy povstává život, který se touží množit. Tyto příběhy jsou v jistém smyslu komplementární. Všechny vyprávějí o životě. 

Velikonoční světlo v srdci mě učí, že v posledku o náboženské formy nejde. Velikonoce v karanténě nás mohou obdarovat niternější vírou, v jejímž středu je Probouzející se život. Autentická velikonoční spiritualita nedává na COVID-19 snadnou odpověď. Rodí se totiž z cesty, z hledání, z otázky.

Čtěte také

Adam Borzič: Mystika a vzdor

Příslib vítězství života nad smrtí, smyslu nad marností a lásky nad nenávistí, je dostupný jen otevřenému srdci. A nejde tu o správná vyznání, o chrámy a rity. I to můžou být pečlivě zbudované hrobky – věznící Boží tělo. Všechna jména a všechny formy Života za životem jsou omezující. I Kristus je cestou k nezměrné Hlubině. Tato Hlubina nás neovládá jako loutky, ale zevnitř života nás může napojit odvahou a nadějí, dokonce i tváří v tvář smrti. Osvobozuje nás láskou.   

Požehnané Velikonoce!