Adam Borzič: Zralá naděje

Ale zralé ovoce nám chutná, to může být šťavnaté a svěží. Zralost je sice plodem času, ale organičnost tohoto pojmu dává tušit, že se pohybujeme na časové ose kosmického druhu. Je-li něco zralého, je to takříkajíc přítomné. Když plod dozraje, můžeme ho utrhnout.

Čtěte také

Adam Borzič: Tantra

Zralost zahrnuje nevinnost zrodu i nesnadnost růstu, nese v sobě poznaný a přijatý čas, ale současně jeho vlny nese do přístavu přítomnosti. Do pravého okamžiku. Zralost je jakousi bytostnou kvalitou času.

Se zralostí se u lidských bytostí pojí zvýšenou mírou vědomí, bez vědomého žití nelze zralosti v lidském smyslu dosáhnout. To neznamená, že si lze zralost vydřít, že je pouze plodem našeho úsilí. Nikoli. Je právě tak darem jako všechno dobré v životě, ale současně není bez vědomí a úsilí dosažitelná. Toto vědomí či úsilí musí ale vyústit do schopnosti život v radikálním smyslu přijmout. Vnímat jeho nesamozřejmost, a umět se mu v pravou chvíli odevzdat.

Poslední týdny hodně medituji o všech obtížných křižovatkách, po nichž je nám dáno kolektivně v této době přecházet, ať již myslím na pandemii, americké volby, nebo klimatické změny. A jak tak dumám o všech těch procesech a jevech, v mé mysli se zralost jaksi zvláštně prolíná a oplodňuje s nadějí.

Čtěte také

Adam Borzič: Spolubytí v nemoci i ve zdraví

Naděje je další podivné slovo, o němž je potřeba hlouběji rozjímat. Hned zkraje spěchám poznamenat, že naděje není automaticky pozitivní slovo. Někteří buddhističtí učitelé naději podezírají, že je rubem každého zoufalství. A skutečně, pokud chápeme naději pouze jako protiklad strachu, jako pouhé doufání, že věci budou lepší, tak se okrádáme o přítomnost, i jakožto zdroj změny.

Pouhým doufáním se nic nezmění. Abych mohl věci měnit, musím je poznat, to znamená čelit i jejich temné stránce. Vystavit se nejistotě přítomnosti. A nejistota nás rozechvívá. Současně jen jejím přijetím dospíváme k zralému vědomí života v souvislostech. Jen poznáním a přijetím toho, jak věci jsou, je můžeme měnit. Pokud by tedy naděje opravdu byla jen doufáním, že se něco samo od sebe stane lepším, aniž bychom realitě čelili, aniž bychom ji poznali v přítomnosti, pokud by byla jen budoucností, která nikdy nenastane, protože je vždy budoucí, tak by bylo třeba naději zavrhnout.  

Čtěte také

Adam Borzič: Moře, živé a ohrožené

Ale je ještě jiný způsob, jak rozumět naději. V křesťanské tradici je naděje tzv. teologickou ctností. Tedy ctností, která má božský původ. Je darem Ducha. Zbylé dvě božské ctnosti jsou láska a víra. Jen když k naději přiřadíme lásku a víru, můžeme ji plně pochopit. Pak se může naděje stát zralou nadějí. Tak aspoň rozumím této původní nauce já.

Láska, pokud ji nechápeme sentimentálně, ale rozumíme její duchovní hloubce, z povahy věci objímá skutečnost, je přitakáním životu nepodmíněným, tedy neurčeným okolnostmi. V tomto smyslu je i odvahou. A víra kráčí do neznáma, vyjde třeba z Uru tak jako Abrahám, ale neví, kam dospěje. Víra není jistota. Je cestou do neznáma.

V tomto kontextu je naděje čímsi víc, než prostým doufáním, že věci se obrátí k lepšímu. Čím tedy je? Těžko říct, ale zralá naděje nepřehlíží všechnu tmu světa. Naopak utrpení a nespravedlnosti, všeho toho stínu, který život vrhá, si je plně vědoma.

Čtěte také

Adam Borzič: Barokní pohlednice

Toto vědomí je však zralé. Obsahuje v sobě všechny rány času, ale současně rajskou věčnost okamžiku. A proto je naděje v mystickém smyslu spíše silou, která nás nese vstříc neznámému, zrozená z lásky k životu, a živená vírou tváří v tvář jakékoli noci.

V tomto smyslu je naděje silou, která naší víře a lásce dává křídla. Tato síla ale koření v přítomnosti, kterou s láskou přijímáme a současně v moudrosti poznáváme. Anglická mystička Juliana z Norwiche, která žila během morové epidemie, a jejíž vize ji navštívily v době, kdy byla nemocná, napsala tato slova: „Všechno bude dobré, a všechno bude dobré“. To není slovo sentimentálního doufání, to je slovo víry uprostřed všech křižovatek. Základní důvěra v život, která může inspirovat k jednání. Naděje.