Adam Drda: Homosexualita a "nekorektní Benda"

Jednu věc bych asi měl úvodem zdůraznit: vůbec nechci zpochybňovat, že škola má vést děti k toleranci, že se má snažit vymýtit z jejich jazyka stupidní a nenávistné označování homosexuálů za "teplouše" a "buzeranty". Od dětství se mi to hnusilo, vždycky jsem to vnímal jako jeden z projevů nesnesitelného buranství, přišlo mi to stejně urážlivé, jako když se Vietnamcům říkalo "rákosníci" a Romům "cigoši".

Přesto mi publikace "Homofobie v žákovských kolektivech" připadá problematická: respektive připadá mi taková představa Úřadu vlády a ministerstva školství, že děti se naučí chovat slušně a tolerantně, pokud se jim natluče do hlavy módní ideologie.

Jako příklad špatného vztahu k sexuálním menšinám slouží totiž v publikaci například výrok poslance Marka Bendy, který v interview pro Lidové noviny kritizoval hyperkorektní jazyk a prohlásil: dnes už nelze říct, že "je normální být heterosexuálem, zatímco být homosexuálem - abych teď použil korektní výraz - je výjimkou."

Autorům publikace ten výrok vadí, m.j. proto, že jde prý o jasný příklad myšlení, které heterosexualitu pokládá za normu a homosexualitu za odchylku. A taky si kladou otázku, co by byl poslanec Benda řekl, kdyby se "nepodřizoval tlaku na slušné vyjadřování".

Už tohle je samozřejmě potíž. "Slušné vyjadřování" není ani zdaleka totéž, co "politická korektnost" - ke slušnosti člověka vede cit a společenská konvence, k "politicky korektnímu jazyku" ho vede politický diktát (jakkoli se slušnost a politická korektnost v řadě případů překrývají). Těžko říct, co by bylo kdyby, ale myslím, že pan Benda, nesvázán politickou korektností, by nejspíš prohlásil, že homosexualita je nenormální. Já bych to takhle nevyslovil, protože když o někom řeknete, že je "nenormální", už to v sobě, aspoň v českém kontextu a dle mého jazykového citu, obsahuje cosi hanlivého. Zároveň jsem ale upřímně přesvědčený, že Bendův výrok - tak, jak zazněl - je naprosto pravdivý: je normální být heterosexuál, zatímco být homosexuál... je výjimka.

Pokud je něco odchylka z normy, ještě to automaticky neznamená, že její nositel je špatný. Když se člověk narodí jako homosexuál, narodí se s jistým handicapem: bude se v životě muset vyrovnat s tím, že je jiný než většina ostatních lidí a bude se s tím muset naučit žít. Nenarodí se jistě s charakterovou vadou, nebude o nic horší než ostatní, ale o spoustu věcí bude navždy ochuzen: nesplodí třeba děti, a pokud ano, pak nikoli s osobou, kterou miluje a která ho fyzicky přitahuje. Každý, kdo se s nějakým homosexuálem přátelí, dobře ví, že to vyrovnání se sexuální odlišností je neobyčejně těžké.

Nejbližší okolí (rodiče, sourozenci, spolužáci, přátelé) se k takovému člověku může v zásadě postavit dvěma způsoby: buď jeho handicap nepřijme, začne k němu přistupovat s nepochopením či s opovržením a ublíží mu - nebo situaci jednoduše vezme na vědomí a udělá všechno proto, aby se milovaný člověk cítil šťastný. Širší okolí se buď může projevovat hloupě a nenávistně - anebo tolerantně, což často znamená, že nebude strkat nos do věcí, do kterých mu nic není, jako třeba koho pan XY miluje.

Představa, obsažená v publikaci "Homofobie v žákovských kolektivech", podle níž ke štěstí homosexuála povede uměle vytvářený svět, v němž se bude předstírat, že všechny sexuální orientace jsou stejně normální, mi připadá nepřirozená, naivní a hloupá, jakkoli je asi zrovna progresivní. Už jenom proto, že ji děti ani dospělí nikdy nebudou bezezbytku sdílet a ani se to od nich nedá vyžadovat (jen jako upozornění na okraj, v Česku žijí asi tři milióny katolíků).

Co se ovšem v lidech pěstovat a podporovat dá, je tolikrát zmíněná tolerance a maximální ohleduplnost vůči homosexuálům: ta už ale nemá nic společného s ideologiemi, je to věc docela obyčejné lásky k bližnímu.

Autor je redaktor ČRo Rádia Česko, spoluautor dokumentárního cyklu Příběhy 20. století