Afghánské déjà vu

Studium historie má nežádoucí vedlejší účinky. Jedním z nich může být, poněkud překvapivě, znudění. Tím nemyslím takové to apriorní „to mě nezajímá, to mě nebaví“ – myslím tím, že při neustálém opakování téhož, zejména těch samých chyb, si člověk říká „bože, už se to stalo zase…“ Ukažme si to na příkladu aktuálního dění v mezinárodních vztazích, na stažení jednotek NATO z Afghánistánu.

Jak si v Afghánistánu velmoci podávaly a zabouchávaly dveře

Spojenečtí vojáci v Afghánistánu|foto:Pixabay, CC0 1.0, ©

Jistě, ta první historická paralela se nabízí okamžitě: to už se přeci stalo Sovětům před třiceti lety. To je paralela správná a dokonalá a zřejmá. Druhá paralela: intervence Britského impéria v 19. století. Taky hezká, taky sedí, ale taky příliš zřejmá. Na potvrzení úvodního povzdychu „bože, už zase“ si proto vezměme události ještě starší a uvidíme, zda to obstojí. Vrátíme se do doby před dvěma tisící třemi sty lety, do doby Alexandra Velikého. Než tak ale učiníme, shrňme si ve zkratce, co se teď vlastně v tom Afghánistánu stalo.

Hornatá země uprostřed Asie se stala terčem expanze cizích velmocí. Nejdřív si v ní zařádila sousední obrovská říše, Sovětský svaz, který byl v konfliktu i se Západem A později tam vpadly mocnosti toho Západu. Koalice jejich armád, ve všech ohledech silnější, překlenula obrovské vzdálenosti a vrhla se do bojů s tamějšími kmeny, které porazila. Západu se podařilo Afghánistán dobýt, postavit tam své základny a najít si tam spojence, ale nepovedlo se mu ho plně ovládnout. Po období jedné generace se pak Západ zase stáhnul. Tolik ve stručnosti. A teď k tomu Alexandrovi.

Baktrie perská, Baktrie řecká

Socha Alexandra Velikého v řecké Soluni|foto:Pixabay, CC0 1.0, ©

V jeho době nebyl ještě Afghánistán, ale oblasti Aria, Arachosa a Baktrie. A tyhle provincie dobyla, ejhle, sousední obrovská říše Persie a udělala z nich své satrapie. Ta říše byla v konfliktu se Západem, s Helladou, a to jsou ty řecko-perské války. A pak se na Západě sestavila silná koalice armád, vedená Makedonií. A Alexandr Makedonský začal novou fázi střetu civilizací a zaútočil na tu obrovskou říši a Persii postupně dobyl. (Tady ta paralela s dneškem samozřejmě selhává).

A pak mu ještě zbývaly ty nejvýchodnější satrapie, Aria, Arachosa a Baktrie. Se svou mocnou vojenskou koalicí překlenul, ejhle, obrovské vzdálenosti a dostal se do údolíček mezi horami a, ejhle, pustil se do válek s místními klany. A ejhle, porazil je. Ovšem že ho to stálo velké úsilí, a vyteklo tam hodně krve a umíralo se na obou stranách. A aby to měla makedonská koalice snazší, musel Alexandr s některými kmenovými náčelníky uzavřít spojenectví, aby mohl porazit jiné kmenové náčelníky. Ti totiž měli sice slabší armády, ale zato se vyznali v těch svých horách a mohli se tam pěkně bránit, případně se rozprchnout a schovat. Další paralela.

Byli jsme před Alexandrem, budeme i po něm

Alexandr Veliký. Detail sochy v řecké Soluni|foto:Pixabay, CC0 1.0, ©

A tak se Alexandrovi nakonec podařilo to území dobýt, ejhle, ale nepovedlo se mu ho ovládnout. A aby měl klid na další výboje (chtěl totiž do Indie) musel tady založit města, de facto vojenské základny, ze kterých mohl kontrolovat aspoň blízké okolí. A taky trénoval místní jednotky v západním způsobu boje, aby mu pomáhaly. Což je mimochodem další podobnost s dneškem. A někteří jeho generálové proti tomu brblali, že to jako není dobrý nápad.

Alexandr pak nakonec do té Indie došel, vylámal si tam zuby a vrátil se do Babylonu a umřel. A jednota jeho koalice vzala rychle za své a jeho říše se rozpadla. A v té Arii, Arachose a Baktrii, dnešním Afghánistánu, pak vypukly boje kdo s koho a ty západní armády byly nakonec poraženy a stáhly se a kmenoví náčelníci zase udávali tón. Až o něco později velmocenské vakuum zaplnila Seleukovská říše, nástupnice Persie. Ale jestli i tady bude paralela s dneškem pokračovat, to ukáže až blízká budoucnost.