Afghánští draci doktora Tomáše

4. říjen 2016
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Chirurg MUDr. Tomáš Šebek při práci na Haiti

Vzpomínáš si, jak tenkrát…? Tahle věta je cennější než společně držený majetek. Lidská paměť je podivuhodně utkaná. Nedá se jako majetek dělit, rozplést, aby si každý ponechal jen vlastní vlákno. Jednou se paměť vzpírá naší vůli - třeba když chceme rychle nabiflovat třicet německých slovíček. Naopak si ještě po letech přesně vybavíme náladu, vůni či zvuk jediného momentu. Momentu, kdy zazněla věta, která vám změnila život. Zní to nadneseně, ale je to tak, i když to v tu chvíli samozřejmě nevíte. V mém případě ta věta zněla následovně.

„Afghánský pacient je stejný jako ten český. S jedním rozdílem. Poděkuje.“ Takhle obyčejně zněla věta doktora Tomáše Šebka, který pracuje pro Lékaře bez hranic. Takhle obyčejně zní jeho postřeh, který jsem si zapamatoval. Chirurg Šebek totiž mluví o práci doktora docela obyčejně. O té, kterou vykonává na misích na Haiti nebo opakovaně v Afghánistánu, když neslouží ve své tuzemské, pražské nemocnici Na Františku.

Takhle popisuje péči o poraněného muže při autohavárii v afghánském Kundúzu: „Cílem mise je zachránit pár lidí, nikomu pokud možno neublížit a hlavně školit místní personál. Otevřeme hlavu společně s ortopedem doktorem Samsoorem, který má službu. Kožní řez už mám v paži. Promáčknuté místo najdeme a očistíme hned. Budeme vrtat díry do hlavy. Ukazuji afghánskému kolegovi tu první. Protože jsme oba slušní vrtáci, nemáme s manuální vrtačkou problém a hladce děrujeme hned dvakrát. Pak mu ukazuji fígl, jak se protahuje pilka pod kostí a jak to uříznout. Opatrně vyndaváme úlomky roztříštěné kosti a za námi se z hloubky zvedá tvrdá plena mozková. Naštěstí neporušená.“

Šebkovo líčení se do paměti otiskne snadno; mohl by se popsat jako zachránce uprostřed světa, kde je průstřel srdce dětským zraněním, protože nabité pušky tu drží v ruce i malí kluci. Mohl by machrovat, jak zacelil několik děr do hlavy, většinou následek karambolu na zdejších prašných cestách.

Žádný suverén a srdcerváč - chirurg Šebek nestojí v cestě vlastnímu vyprávění. „Vyplachuju mozek žanetou, takovou velkou stříkačkou. … Vypadá to brutálně, ale přesto je to hodně šetrný k mozkové tkáni. Víc se v tom nehrabu, pořád mi ještě zůstala posvátná bázeň před orgánem, kde sídlí člověk,“ píše na svém blogu.

Proč tedy v orgánu, kde podle Šebka sídlí člověk, tedy v mozku, utkví z chirurgova vyprávění silně právě ten prostý postřeh, že afghánský pacient, na rozdíl od českého, je lékaři zvyklý poděkovat?

Vysvětlením je podle mě náš vztah k lékařům. V průzkumech veřejného mínění lékaři dlouhodobě vedou, jsou nejpopulárnějším povoláním. Čekáme od nich zázraky, totiž vrácení zdraví, pokud možno napořád. Tohle očekávání nás, pacientů, totiž mezi lékaři pochopitelně tříbí charaktery.

Šebek nedělá machra, sofistikovaného bílého muže s břemenem zachránce a škraboškou pokory na obličeji. Jeho postřeh připomíná, že ani sebedokonalejší přístroje a účinnější léčiva, ani slušný zdravotnický systém, nakonec medicínu nepolidští a tím pádem neučiní účinnější.

Jestli už jste z ordinace venku, a nemusel to být čistý průstřel srdce nebo vrtání děr do hlavy, ještě zaklepejte, i když klepat nemáte a sestra podle cedulky na dveřích vychází. Bude to krátké a rychlé – jedno děkuji!

autor: Petr Vizina
Spustit audio