Akce Pavouk mapovala životy Židů v ČSSR

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Chanuka v Nitře v polovině 50. let 20. stol.

Znáte tu, jak si zavolají pana Kohna na kádrové oddělení? „Soudruhu Kohne, ty jsi v dotazníku vyplnil, že nemáš žádné příbuzné v cizině, ale my dobře víme, že máš bratra v Tel Avivu“. Pan Kohn se začervená a řekne: „Ale on přece není v cizině, on je doma!“

Postoj komunistického režimu v Československu k židovským obyvatelům nebyl ale vždy jen důvodem k pobavení. Po listopadu 1989 se dokonce ukázalo, že StB si vedla seznamy Židů a občas zpovzdálí ovlivňovala jejich životy.

Již od raných 50. let považovala Státní bezpečnost židovské obyvatelstvo v Československu za potencionálně rizikovou skupinu. Docházelo k takovým událostem, jako byl proces s Rudolfem Slánským a dalšími. Obžalovaní byli označováni jako „sionisté“, jako „lidé židovského původu“. Na to navazovala velká antisemitská kampaň. Ačkoliv se po roce 1961 toto úsilí uzavřelo, k systematickému evidování Židů v Československu přistoupila StB opětovně s nástupem normalizace, říká Ondřej Koutek.

„Tato operace dostala krycí název Pavouk. K jejímu zahájení došlo pod dojmem předchozích událostí souvisejících s reformním procesem Pražského jara, kdy z pohledu StB došlo k tomu, že se do vlivných pozic dostaly ve velké míře osoby židovského původu. StB celé Pražské jaro interpretovala jako pokus o jakýsi sionistický převrat a tomuto vývoji do budoucna chtěla jednou pro vždy zabránit. Proto přistoupila k tomu, že začala vytvářet evidence židovského obyvatelstva a snažila se zmapovat, kde se vlastně Židé v Československu nacházejí, jaké pozice zaujímají, v jakých profesích jsou zaměstnáni a kde případně mohou uplatnit údajný nepřátelský vliv proti komunistickému zřízení v Československu.“

Operaci Pavouk vedla StB i proto, aby zabránila zvýšené koncentraci židovského obyvatelstva na vlivných pozicích nebo v konkrétních organizacích, podnicích a ve státní správě.

„Probíhalo standartní administrativní vytváření kartoték a evidencí židovského obyvatelstva, což se dělo ve skrytu. Přímý dopad něco takového na Židy v Československu během normalizace mít nemohlo. Nicméně mohlo docházet ke konkrétním opatřením, kdy například StB zabránila uchazeči o zaměstnání v nástupu do konkrétní pozice, o kterou se ucházel, z důvodu, že šlo o Žida a na dotyčném pracovišti již několik Židů pracovalo. Takové příklady se dají dohledat v pramenech například v případě některých klinik. Ve zdravotnictví měla StB velký zájem o sledování židovského obyvatelstva. V případě, že například primář a dokonce i třeba jeho asistent byli židovského původu, tak se StB snažila zabránit tomu, aby na dotyčné oddělení nastupovali další Židé, protože v tom viděla velké riziko. Podobný způsob postupu se zaujímal i v jiných oblastech a ta konkrétní forma postihu židovského obyvatelstva samozřejmě mohla být velmi rozmanitá. Mohlo se jednat i o taková opatření, jakože někomu bylo zabraňováno ve vycestování do zahraničí nebo například znemožněno studium z toho důvodu, že se StB snažila zabránit tomu, aby se židovská populace dostávala do vlivnějších pozic v Československu.

S pádem komunistického režimu, byla celá operace ukončena.

„Celý ten svazek, který obsahoval dotyčnou kartotéku, byl na začátku prosince 1989 zničen. Pro nás to znamená jednoznačný doklad toho, že se v operaci nepokračovalo, a zároveň to znamená ztížení badatelské práce, protože ty klíčové prameny nám dneska chybí a musíme při výzkumu celé této operace vycházet pouze z druhotných materiálů.“

Uzavírá Ondřej Koutek.