Alena Scheinostová: Ranní ptáče

14. květen 2021

Možná by se toto zamyšlení mělo pro dnešek přejmenovat a nést název „Vraní úvaha“. Chci totiž právě mluvit o ptácích. Nejenom proto, že – jak shodně tvrdí moji rodiče – věta „mám ráda ptactvo“ patřila k mým nejstarším dochovaným zápisům. Hlavně je to tím, co letošního studeného jara vidím dnes a denně za oknem.

Dobrá, vrány to přímo nejsou. Ty hnízdí vysoko v lese a nad naší zahradou přelétají spíš za letních večerů. Protože sousedíme s hřbitovem, takovým tím poctivě poloopuštěným, s rozpadajícími se litinovými kříži a šlahouny břečťanu plazícími se po zdech márnice, přinášejí nám za soumraku prožitky vskutku erbenovské – ačkoli u Erbena to byli spíše vlci, kdo vyli divnou věc, žetě nablízku umrlec.

Čtěte také

Až do začátku května to byly hlavně sýkory. Praly se na krmítku a lojovou koulí kývaly jako bouracím kladivem. Sem tam jim vypomohli hýli anebo strakatí stehlíci. Ale když přilétli mlynaříci, ti s bílou hlavou a černými kruhy kolem očí, bylo to jako nálet gotiků na popíkářský festival. Ani výt u toho nemuseli.

Teď se konečně oteplilo a sýkory se stáhly do budek. Kdo nezažil, ten neuvěří, jaký randál nadělá taková párcentimetrová koňadra, když se snaží zvětšit vletový otvor. „Buch, buchbuch!!!“ Mysleli byste, že u sousedů stloukají králíkárnu, ale kdepak. Rehkové zase rámusí u okýnka do sklepa. Zní to, jako když nechce chytnout škodovka, jste-li rozespalí, běželi byste roztlačovat. Když tihle usnou, ještě křičí jiřičky, lítají vysoko pod nebem, a když se díváte déle, jsou skoro jako mžitky před očima. Jedno od druhých sotva rozeznáte.

Čtěte také

A v noci, když musíte onam, to tenké dutí jako na vodovodní trubku, to je pak sýček obecný z dutiny pod střechou od kotelny. Umrlci, co jsou nablízku za zahradní zdí, si možná ještě vážně mysleli, že sýčci lákají na onen svět a říkají jim „půůůůjď“. Mě tedy lákají jen co nejrychleji zase zalehnout.

Nebude to na dlouho, zvlášť ne teď, když se spí při otevřeném okně. Začnou tak o půl šesté, nejdřív kosi, protože na kohouta už se dnes na vesnici málem nehraje, pak se přidají pěnkavy, koňadry a nakonec i jiřičky a rehkové. Rámusu je tolik, že se jeden až diví, kolik hlasu se vejde do tak mrňavoučkých tvorů. Přidá se kočka, celá rozrušená, kolik jídla jí to křičí za oknem. Nezbývá, než se zvednout, okno zavřít, otevřít kočičí dvířka a ještě jednou zajít onam. A potom rychle ještě něco naspat. Ne moc, protože jak známo, ranní ptáče dál doskáče. Třeba i na tu zahradu, kde si po dlouhé zimě konečně můžete dát ranní kafe pěkně na sluníčku. S výhledem na hřbitov – to abychom si všeho toho pěkného, co je na životě, aspoň o trochu víc vážili.

autor: Alena Scheinostová
Spustit audio