Alena Zemančíková: Otevřený dopis – ale komu?

Bylo celkem zřejmé, že obyvatelé strážnice u hlásky se během času na devastaci barokního areálu Lorety podíleli – dosvědčovaly to nápisy na zdech. Dole pod námi trčela ze země černá románská věž hradu, k němuž byl přilepený romantický zámek. Na dně údolí, těsně vedle potoka, stál náš dům.

Čtěte také

Alena Zemančíková: Koncept Šeberák

Když jsme se rozhlédli od Lorety po kraji, viděli jsme zřetelně onu příslovečnou železnou oponu, táhla se, tvořená ostnatým drátem a strážními věžemi, mezi poli a každou chvíli podél ní projelo vojenské auto. Rozdíl mezi územím (tehdy ještě) československým a německým byl zřejmý: v Německu byla mnohem menší pole, osetá různými plodinami. Na opačném břehu potoka, ale ve stejné výši jako hrad, stála kasárna pohraniční stráže. Jsme pár kilometrů od Chebu.

Pohraniční ostrahy jsme si užili jen rok a půl a pak se to začalo měnit: napřed zmizel ostnatý drát  a vojáci pohraniční stráže opustili kasárna, pak protiletečtí radaristé vyklidili i chatku vedle hlásky a hlásku, na kterou naše děti ještě stačily proti zákazu vylézt, rozebrali.

A pak se ve vsi objevil mercedes smetanové barvy a v něm seděl Anton Hart, někdejší rodák, předválečný majitel cihelny, jehož předkové byli pohřbeni na zdevastovaném hřbitově u Lorety. Pan Hart žil v blízkém městě Waldsassen. Přijel jednat o opravě Lorety.

Čtěte také

Alena Zemančíková: Nejcennější dědictví

Abych pravdu řekla, nevěřila jsem, že by se to mohlo podařit, stavba byla ve strašném stavu, ohořelá, podmáčená, rozvrácená kořeny náletových stromů. Ale inženýr Anton Hart řekl, že s ruinami má své zkušenosti, když dokázal jako důlní odborník dát dohromady vybombardovaný Schirnding, dokáže opravit i Loretu.

A skutečně, ve spolupráci s chebskou farností se během deseti let podařilo vrátit Loretě podobu barokního poutního místa, které pak bylo během dalších deseti let restaurováno a vylepšováno. Barokní stavba v krajině, kterou předkové putovali jako Svatou zemí, se opět stala dominantou.

Když byl na místě, kde se někdejší železná opona nejvíc přiblížila nejbližší německé cestě, zřízen hraniční přechod pro pěší, vysadil spolek Maria Loreto  podél cesty (té cesty, po které kdysi jezdila hlídkující vojenská auta) alej jeřabin a místních odrůd ovocných stromů. Na jejím začátku umístili ceduli, na které stojí, že to je Cesta inženýra Antona Harta (ten v roce 2004 zemřel, poctěn papežským Řádem svatého Silvestra).

Čtěte také

Alena Zemančíková: Výlet na Horehroní

Rozlehlá, mezemi ani remízky z někdejších důvodů dokonalého přehledu nepřerušená pole po obou stranách cesty jsou obhospodařována velikými stroji, které, řízeny digitální navigací, dělají řádky a brázdy jako když střelí. Kdyby stroje nezajížděly tak těsně k okraji cesty, mnoho by se majiteli polí nestalo.

Zatímco takhle se děje – působením strojů jsou stromy pamětní aleje neustále zraňovány, jsou potlučené úplně dole u paty kmene i docela nahoře v korunách, visí z nich cáry kůry a uschlé větve. Některé jeřáby už zahynuly, některé melou z posledního, ale ubohé a na pokraji smrti jsou všechny. Chůze po téhle cestě ing. Antona Harta člověku zkazí náladu tím spíš, že na protějším kopci k Loretě vede stará alej, jejíž koruny stíní a krásně směřují poutníkovy kroky ke kostelu.

Myslím, že majitel polí by měl zničenou alej znovu vysázet, stromy ochránit  a svým lidem nařídit, aby si své navigace přeprogramovali. Kdyby ještě žil Anton Hart, donutil by ho k tomu. Členové spolku, kteří asi  jezdí k Loretě na bohoslužby spíše autem, než by se vlekli po rozpálené cestě mezi poli, k tomu zřejmě nemají sílu. Ale ta zničená alej je jen pozdější verzí příběhu zničené Lorety, je za tím stejná lhostejnost a bezohlednost. S devastačním dílem Pohraniční stráže se zničení aleje zemědělskou činností může směle měřit.