Alena Zemančíková: Smetiště
Smetiště je úrodné pole pro archeologa, vyprávěla nám naše profesorka dějepisu na gymnáziu. O civilizaci se nejvíc dozvíme z jejího odpadu. Nálezy, o které v tom výkladu šlo, byly střepy, rozbité nástroje a kosti, i když ty se rozkládají nejdřív.
Pamatuji si velmi dobře na drobná smetiště v době svého dětství. V maloměstě v pohraničí, kde jsem vyrůstala, se nacházela všude možně, i v blízkosti řeky Mže. Tam, na jedné takové hromadě, mě děsily rozstřižené sádry od zlomenin, vyhozené z polikliniky.
Čtěte také
Kromě toho tam byly hrnce a zbytky všelijakých vozítek, které kluci šikovně přepracovávali na káry, s nimiž divoce sjížděli kopečky na sídlišti. O dobrých dvacet let později ve vsi, kde jsme bydleli, přivážel můj muž z takové obecní malé skládky starožitnosti. Byla to doba, kdy vesničané zvyšovali své domy o patro, omítali je břízolitovou omítkou a likvidovali stará zařízení. Památky byly i technické, například šikovná pračka na kliku.
Dnes je už nemyslitelné, aby za vsí byla taková legální skládka, po krátkém období, kdy je hojně zásobovali sousedé z bavorského pohraničí svými plastovými pytli s odpadem, které převáželi přes právě otevřenou hranici (protože všechno dobré se dá zneužít), divoké skládky zmizely. Tím ovšem zmizela ze zřetele i problematika odpadu a jeho množství.
Čtěte také
Básník a filmový dokumentarista Jiří Gold natočil v roce 1968 film, jehož hlavním hrdinou je smetiště. Nazval ho Rafel mai amech izabi almi! Díváme se na obrazovou koláž, v níž se v plechovce olejovek objeví nahá slečna nebo Stalin či narozené nedonošené dítě mezi kostmi, dráty, auťákem, drůbežími pařáty a děrnými štítky. Panenka s rozbitým obličejem na nás vycení zuby, přes hromadu je pohozený nekonečný celuloidový filmový pás.
Zvukovou stopu filmu tvoří konkrétní báseň, sestavená z útržků zpráv denního tisku, nesrozumitelná šifra názvu je křikem obra z devátého kruhu Dantova Pekla. Film byl v této podobě zakázán, text se vztahoval k okupaci země vojsky Varšavské smlouvy (například větou „posouzení našich možností o dočasném pobytu“), nakonec se směl promítat před vybraným filmem s malou návštěvností pod názvem Smetiště a bez zvuku. Zachránila se jediná kopie původní podoby toho filmu, je uložena v Národním filmovém archivu.
Čtěte také
Film Jiřího Golda nebyl dokument, ale obrazová báseň. Zato film polské umělkyně Diany Lelonek Getlini je sice vystavován v galeriích jako výtvarné dílo, je to ale dokument. A jestliže byl Goldův film výkřikem o rozpadu humanity, tenhle panoramatický ekran je svědectvím o poruchách života.
Díváme se na veliké smetiště v Lotyšsku, na poslední, které zůstalo v pobaltských republikách takhle otevřené. Nákladní auta tam nepřetržitě přivážejí odpad a tisíce ptáků se jimi už ani nenechají rušit. Kromě drzých racků smetiště obývají čápi, kteří tu nacházejí kaloricky bohatou potravu, kterou potřebují, aby nabrali sil pro let do teplých krajů. Najít si potravu na smetišti je mnohem jednodušší než v přírodě, dokážou to i jedinci zmrzačení elektrickými dráty nebo jinou civilizační vymožeností. Že ta vydatná strava není vůbec zdravá, čápi nevědí, že z ní hynou a ztrácejí plodnost, si neuvědomují.
Čtěte také
Záběry na smetiště v tomto filmu nejsou symbolické obrazy, je to reportáž, jde z toho také hrůza, ale jiného druhu. Už neříkáme dětem, že děti nosí čáp. Ale tihle čápi už ani své děti mít nebudou. Čáp je v Lotyšsku, kde se ta největší skládka v Pobaltí nachází, emblémem krajiny, v níž se ale těch svobodných čápů, tvrdošíjně lovících na mokřadech a loukách, vyskytuje stále méně. Vytrvali jako ptačí šlechta, zatímco jejich všelijak vyloučení bratři se přestěhovali na skládku. Kde mezi odpornými odpadky našeho blahobytu vyrůstají zlaté dýně, cukety a cherry rajčata.
Je z toho smetištního umění nějaké ponaučení? Snad takové, že slova profesorky dějepisu stále platí: o civilizaci vypovídá její odpad.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
