Alena Zemančíková: Ten, který neuznává Vánoce
Jeden člen naší rodiny neuznává Vánoce. Jonášův – říkejme mu tak – vztah k Vánocům nesouvisí s popíráním rodinných rituálů ani s distancí vůči komerčnímu třeštění. Jonáš neuznává náboženskou podstatu Vánoc, neuznává křesťanství. Jonáš žádné náboženství nevyznává. Ale ani to není přesné, Jonáš nemá sice Boha ani bohy, ale také není ateista. Jonáš se identifikuje s indiány.
Teď to zase vypadá, že Jonáš je malý kluk, ovlivněný knížkami a filmy, ale tak to není, Jonášovi je skoro čtyřicet a knihy a filmy ho nejspíš kdysi ovlivnily, ale spíš negativně. Tedy, negativně vůči bělošské civilizaci a proti křesťanství.
Čtěte také
Když byl Jonáš dítě, měl potíže s učením. Lehký Aspergerův syndrom, mírný autismus, který mu způsoboval zábranu v mluvení. Chodil do školy v oblasti, kde nebyly alternativní školy a o psychologickou pomoc tu byla taky nouze (ta je tam ostatně dodnes), takže se s tou potíží musel potýkat sám a bylo štěstí, když měl osvíceného učitele. Největší problém pro Jonáše jako školáka byly kolektivní hry a sporty.
Myslím, že teď už je docela zřejmé, proč se Jonáš identifikoval s indiány: i on se ve společnosti cítil jiný a sám, a také věděl, že jen proto, že pořád nemluví a nehraje fotbal, mají ho za hloupějšího, než jsou sami, ačkoliv, upřímně řečeno, ty jejich řeči i hry byly někdy pitomé až hrůza.
Jonáš četl všechny knížky o indiánech, které byly k mání v češtině. Od Vinnetoua až po etnografické encyklopedie. Ještě zbývá dodat, že jeho hlavní zájem jsou indiáni severoameričtí, Čejeni a Arapahové, Lakotové a Černonožci, abych jmenovala ty hlavní kmeny.
Čtěte také
Když to člověk nebere jako dobrodružnou fikci, ale vážně se nad dějinami severoamerických indiánů zamyslí, dojde mu, že bílí přistěhovalci se svým katolickým i evangelickým, baptistickým, presbyteriánským, metodistickým i mormonským vyznáním se podíleli na strašlivé genocidě.
Ani se za ni tak moc nestydí, kdykoli jde o nějaký plynovod nebo nerostné naleziště na indiánském území, takový prostě je běh dějin a pokrok civilizace a ten přece bílí přistěhovalci na severoamerický kontinent přinesli, bez nich by Spojené státy ani Kanada nebyly tím, čím jsou. Indiáni se chytili na kořalku, nechali se zlákat hernami, ale nakonec přece dostali své rezervace a kompenzace, když chtěli, mohli se asimilovat. Že to nedokázali, je jejich problém.
A když Jonáš přečetl už dost knížek o tom, co se za poslední století a půl s indiány v Severní Americe stalo, rozhodl se, že se na jejich stranu postaví tak, že alespoň pokud možno – tam, kde žije – přijme jejich hodnoty: vodu, les, prérii a oblohu pro všechny, zvířata jako sobě rovná a žádné klanění jedinému bohu.
Čtěte také
A tak na Štědrý den, zatímco zbytek rodiny se schází u stromečku, Jonáš odchází celý den pracovat v lese a když večer přijde domů, pustí si temný metal.
Jonáše mám ráda, i když toho spolu moc nenamluvíme, vážím si jeho zásadovosti a jeho autentického vztahu k přírodě. Jasně, že jezdí autem a používá počítač a mobil, bydlí na samotě a není blázen, ale u štědrovečerního stolu s námi prostě nesedá.
Protože ale všichni dostanou nějaký dárek, dostává ho i Jonáš, a vždycky je to knížka nějak související s indiány. V adventu už po několik let ty knížky čtu, než je zabalím a zanechám na Jonášově stole. A letos mám pro Jonáše román Tommyho Orange Tam tam, v němž vystupují městští indiáni z Oaklandu, který leží na americkém západě, hned vedle San Franciska.
Čtěte také
Spisovatel se tam narodil roku 1982, je tedy přibližně stejně starý jako Jonáš, a píše o současné indiánské realitě, kam patří protialkoholní léčba, odložené a adoptované děti, dealerství drog, univerzitní studium, sociální služby, vládní granty a velká indiánská slavnost powwow s bubnováním a tancem, která se koná na betonovém basebalovém stadionu.
Při tomhle velkém potvrzení významu původních obyvatel pro Ameriku dojde v knize k masakru kvůli drogám. Je to nádherná a strašně smutná knížka, vzdor zářivě oranžové obálce. Ostatně – člověk se z ní dozví, proč je v tolika indiánských jménech barva (včetně jména autora Tommyho Orange, původního Američana z kmene Arapahů): protože indiány si pojmenovávali běloši pro vlastní evidenci často podle barev vojenských oddílů, které je masakrovaly.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
