Andělé
Na střeše domu sedí anděl. Bílý, kamenný, ale zdá se mi, že hýbe palcem u nohy. Kreslí si do vzduchu kroužek. Pak kroužek vezme a hodí jej daleko do vzduchu. O kus dál na domě, další anděl. Zase z kamene. Na palec u nohy chytá kroužek letící vzduchem. Bude mít prstýnek.
V „severním Jeruzalémě“ si andělé hrají za okny restaurací, dokonce je prodávají v obchodech. Chcete hliněného, skleněného, z kovu či kamene? Dodám si odvahy, otevřu dveře: „Dobrý den, neměli byste, prosím, anděla, co byl vyfouknut jako bublina z bublifuku, když byl u díla Bůh. Víte, ten by uměl pískat na píšťalku, která probouzí mrtvé k životu!“ Prodavačka se nakloní a šeptá mi do ucha, „takoví nejsou na prodej.“
O kus dál vidím panáčka s laskavou tváří. To už jsem v kostele sv. Františka. Vzpomenu si na paní, která mi říkala, jak těžké je modlit se, když se slova odrážejí jak od stěny. Františku, ty jsi mi jednou řekl, že když ne jinak, mohu sem přivést své tělo jako osla či vola do Betléma. Modlit se tělem. Být s Bohem.
Sbírám kroužek nakreslený na podlaze, hledám adresář, obálku, známku. Vycházím ven. Jak se ale betlémské poselství posílá, ve městě, kde je přetržená obloha?
Můj přítel hledá víru, kterou by mohl mít jeho otec namísto té, o kterou přišel. Namočí pero do inkoustu, nakreslí kruh. Už je to černé na bílém. Přeloží papír nakřivo. Kruh se směje. Zmuchlá papír. Chce kreslit znovu. Z kruhu se klube nekonečno. Ale, jak se posílá nekonečno?
„Nekonečno je perpetum mobile“, šeptá mi cestou domů anděl ze střechy. „To se posílá samo.“ Ptám se ho, „k čemu jsme si tedy navzájem, když nás nekonečno nepotřebuje?“ Anděl se usměje, jako ten přeložený kruh, a říká, „pro radost, dítě člověka, pro radost.“
