Anna Beata Háblová: Já, Lilith

Dívám se z výšky dvaceti čtyř metrů na křovinatou pláň Rohanského ostrova a pode mnou kloužou barevné skořápky aut. Jejich zvuky mě iritují. Kdybych mohla hýbat něčím jiným než hlavou, chodidlem bych je jemně rozdupla, až by to křuplo jako bílé bobulky pámelníku. Ale nohou nepohnu, ani kdybych zčernala vzteky.

Čtěte také

Anna Beata Háblová: Jazyk mraků

Stojím tu jako ocel v plotě a naoko držím dům, který svým konceptem neodpovídá na místo, ale na název. Dům jako ležící lazar bez rukou je ozvěnou Invalidovny, kde se léčívali váleční veteráni. Tímto mi připomíná některé stavby svojí formou napodobující konkrétní věci. Dům jako kobliha s prodejnou koblih, dům jako kachna s prodejnou vajec nebo dům jako nákupní koš prodávající úplně všechno. Dům jako invalida je o něco lepší jen v tom, že je rozpixelovaný. Dům jako nekvalitní fotka, jako mizerný přenos dat, jako neostrý pohled na svět.

Pokud mám být ale skutečným odrazem současné doby, pak můj tvůrce tuto dobu zřejmě nepochopil. Tato doba není z velkého měřítka, naopak. Všechno se v ní zmenšuje a všechno se sebe dotýká. Už není na světě nic, co by od nás bylo daleko. Tato doba není z nerezové oceli. Je křehká jako stéblo. Chvěje se v bouřlivém počasí, ve kterém neví, jestli ji dříve sežehne požár nebo ji udusí invazivní rostlina. Tato doba nejsou přehnané sexuální atributy, ale respekt vůči odlišnostem.

Čtěte také

Anna Beata Háblová: Všechny Noemovy archy

Jednou o mě můj autor prohlásil, že jsem socha, ve které nebydlí ptáci. Ano, a možná tímto jediným se do charakteru doby trefil. Tato doba je přímo dělaná k tomu, aby ptáci neměli kde bydlet. Aby vymírali hejna i celé druhy. Tato planeta přestává být domovem a stává se nerezovou, blyštivou sochou, která jen o půlnoci ďábelsky otočí svou hlavu o sto osmdesát stupňů. Ale kdybych byla skutečně bájnou bojovnou Lilith, mohla bych se tomuto plánu vzepřít?

Narodila jsem se jako socha, ale někde hluboko ve svém dutém vnitřku se cítím být stromem. Chtěla bych místo rukou roztahovat větve, v koruně nosit hnízda, posílat osvěžující stíny do oken. Chtěla bych být základním kamenem vzájemné pomoci – někdo by mě zaléval, na oplátku bych z atmosféry vstřebávala uhlík. Místo toho jsem jen prázdným symbolem. K čemu pečovatelsky objímám invalidní dům, když ve skutečnosti o nikoho nepečuji? Jsem sice nájemním domem, ale jen proto, aby mě měl kdo správně leštit. Pokud je tato doba o vzájemné pomoci, proč jako první nezačne pomáhat ten, kdo má prostředky na to postavit mě, atrakci pro řidiče a turisty?

Čtěte také

Anna Beata Háblová: Já, řeka

A protože si David Černý své jméno googluje, tímto ho zdravím, i s jeho letadlem, ve kterém nade mnou zase poletí. Je to můj autor, s tím už nic nenadělám. Je hezké, že mě vymyslel, i když příště by mě mohl aspoň normálně obléknout.

Dívám se na pláň a horizont města. Znám červánkové výjevy oblohy líbivé jako jsem já sama. Zažívám mlhy, ze kterých se pomalu a dlouze propisují obrysy. Prudce se nadechuji výparů země. Tajně z ní vytahuji vláhu a pobízím popínavý plevel, aby víc povyrostl, aby mě celou tajně pokryl dřív, než na to někdo přijde. Jsem Lilith. Narodila jsem se jako socha, ale vím, že někde uvnitř mě to nezadržitelně raší.