Anna Beata Háblová: Jaké jsou naše vyhlídky
Nikdo z nás netuší, jaké vyhlídky bude mít letošní rok. Jaké bude mít rozhledny, ovšem víme docela dobře. Budou krásné a bude jich dost. Přesněji řečeno – už jsou krásné a je jich dost. Jen se na ně dostat.
Jakýkoliv výhled, nadhled nebo široký obzor je pro mě v dnešní době k nezaplacení. A tak jsem vděčná za každý kopec nebo posed, na který mohu vylézt. O to víc pak za rozhlednu, která může být i vizuálním a prostorovým potěšením.
Posedy v naší části pražské periferie jsou většinou tvořené neposedným žebříkem opřeným o kmen stromu a ledabyle přitlučeným prkýnkem na sezení. Svůj výhled často zaměřují na zvětšující se mýtiny lesa, protože pole a louky už máme zastavěné monochromní šedí skladišť.
Najde se u nás ale i pár kopečků, které většinou bývají revitalizovanými skládkami. Na ně když jednou za rok nasněží, jsou do pár hodin vyježděny netrpělivými sáňkaři. Z jejich vršků jsou na jedné straně vidět hranoly pražských sídlišť, a na té druhé opatrná předměstská krajina.
Čtěte také
Jinou kategorií jsou ovšem rozhledny, které nejsou jen nutností zamaskovat plody civilizace, ani nejlevnější potřebou výhledu na zajíce. Rozhledny dokáží být promyšlenými a svébytnými sochami v krajině a přitom s krajinou nijak nesoupeřit.
Za mistra rozhleden je zaručeně považován Martin Rajniš, jehož kousky jsou známé jak pro originalitu tvarů a detailů, tak i pro svou rozkolísanost, která rozhodně přispěje k nezapomenutelnému zážitku z výhledu. Většina jeho rozhleden má tvar trojbokého jehlanu, uprostřed kterého bývá zavěšeno schodiště, přecitlivěle reagující na jakýkoliv pohyb člověka nebo vítr. Tato rozechvělost ovšem přispívá k celkové stabilitě konstrukce, v případě rozhledny na Kraličkách pracuje jako kyvadlo vyrovnávající velké poryvy větru.
Čtěte také
Tato rozhledna s výhledem na Jeseníky a zarostlé úbočí Králického sněžníku se pak uprostřed dramatické krajiny může stát skutečným dramatem. Nejinak je tomu s rozhlednou Doubravka, kterou dostanete jako odměnu za to, že se vydáte skrz džungli pražské křovinaté periferie. Struktura rozhledny z akátového dřeva by se dala popsat jako tři proutěné koše ve tvaru doutníků, anebo jako do země zabodnuté vzducholodě, u kterých můžete mít pocit, že s vámi za chvíli někam odletí.
Vedle toho pak rozhledna Bára u Chrudimi působí neobvykle stabilně. Je vyskládaná z modřínových prken jako dutá hráň. Její předchůdkyni, která byla trochu méně jištěná, už ale jednou během silné bouřky nadzvedl vítr a v podobě trosek posadil o pár metrů dál.
Čtěte také
V množství krásných a slavných rozhleden ale Martinu Rajnišovi dýchají na záda Mjölk Architekti. Jejich rozhledna jako okurka u Heřmanic na Frýdlansku, futuristická kapka nad Tanvaldem nebo sympaticky drobná Růženka u obce Růžové připomínající bunkr nebo hlavu chobotnice, rozhodně také stojí za návštěvu.
Opomenout nesmím ani zašmodrchané klubko Stezky v oblacích na Dolní Moravě od architekta Zdeňka Fránka. Je jako tobogán, jen s obráceným směrem jízdy.
Šplhám nahoru, krok po kroku, křečovitě se držím zábradlí a snažím se nekoukat pod sebe. Pohledem z výšky dostává moje bytí jiný rozměr. Cítím poryvy větru i chvění konstrukce, na které právě stojím. Jsem součástí široké krajiny. Cítím svojí nepatrnost a nejistotu. A hned vedle toho také velkou a k obzoru směřující svobodu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
