Anna Beata Háblová: Povídka, kterou napsal sám dům

Trámy se nad její hlavou prolamovaly jako by byla uvnitř kubistické vázy. Zdeněk právě scházel z příkrých mlynářských schodů, jejichž zábradlí bylo vyplněno sítí. Zatlačil dlaní do měkké výplně. Představoval si to jejich malé, ne jedno, ale hned dvě nešikovně se batolící lidská mláďata, která se celou vahou svých tělíček budou o tohle opírat.

Čtěte také

Anna Beata Háblová: Jsem metaforou národa

Už jí to chtěl říct: „Hele, tohle asi fakt nepude. Až se budou škrabat nahoru, tak sletěj a zabijou se. Pořád ještě můžeme k mym rodičům.“ Ale pak si všiml, jak se Petra dívá ven. Jak si hladí břicho a možná už jim vypráví o tom, jaký to tu bude fajn, jak si zatopí v kamnech a trychtýřem horního okna budou pozorovat letící mraky.

„Nějak to tu zvládnem, ne?“ Řekl nakonec, když jí pokládal ruku na rameno, a při pohledu na její vystouplý pupek se musel opět podivit tomu, do jakých překvapivých rozměrů její tělo ještě může zajít.

Jasně, zvládnem, pomyslela si trochu ironicky Petra, která s tímhle vůbec nepočítala. Měla v plánu žít sama, sedět u kafe a číst časopisy, aspoň takhle to svému spolužákovi ze základky vyprávěla, když se jí nabízel, že jí navrhne barák zadarmo. Proč ne, je to výhodný, řekla si tehdy.

Čtěte také

Anna Beata Háblová: Památník jako Tomáš Baťa

Podmínkou ovšem bylo, že mu nechá volnou ruku. A z té volné ruky mu vyklouzla tahle houba. Tenhle pupen, stejně nespoutaný, jako je divoké povodí Rokytky pod svahem.

Kdyby se jí aspoň kamarádi nesmáli: „Tak co, jak se ti žije na kuří nožce? Stačí si dupnout a zavolat: K lesu zády, ke mně vchodem!?“ Marně jim vysvětlovala, jak to architekt myslel: „jednu nohu má proto, aby se ušetřilo na základech, je to přece v prudkém svahu. Tvar není nahodilý, ale naprosto racionální, je to severní svah a tak se ten dům snaží natočit ke slunci, jak to jen jde. A nakonec, je to vlastně docela pěkný,“ říkávala jim. „Je to taková socha.“

Měla to tu ráda, vždyť ten pozemek dostala od táty. Ale jak se sem teď všichni vejdou, to pro ni byla záhada. V přízemí to sice vypadá skvěle, je tu světlo, krásný výhled a dřevo nového domu voní, ale teplo bude utíkat nahoru, schody nejsou pohodlný a pokoje jsou malé a zkosené jako v podkroví na horské chalupě.

Čtěte také

Anna Beata Háblová: Dům s rouškou

Podívala se na Zdeňka. Byl zamyšlený, ale vypadal spokojeně. A hlavně sám říkal, že to tady zvládnou. Tak proč to kazit. Posadila se. „Uvaříš mi slabý kafe?“ prolomila mlčení, vzala si ze stolu časopis a vsunula nohy na protější židli. Na napnuté kůži se jí udělala boule. „Tak čípak je to ručička?“ Zeptala se tiše svého břicha a opatrně na bouli položila dlaň.

Slunce vylezlo z mraků. Poznala to, protože z horního okna se na zkosenou stěnu obýváku vykrojily ostré geometrické tvary a chocholky stromů na obzoru zezlátly.

Měla v plánu žít sama. Ale pak potkala Zdeňka na svatbě své kamarádky. Široká ramena, hustý vous a ty jeho něžné oči, kterými se jí ptal, jestli vedle sebe nemá místo. A ona měla, měla vedle sebe spoustu místa.

Tohle ale ať zůstane mezi mými překližkovými deskami a polyuretanovým nástřikem. Nevypadat jako pupen, vůbec bych to neotvíral.