Novorozeně se vzkazem, proč nemůže zůstat doma. Dívka z babyboxu má návod, jak časem najít příbuzné

Jednorožci, pokladnička, žebřiny, pastelky a knížka o borůvkovém království, kterou sama vyrábí. Johanna si hraje v pokoji v Česku, kam přijela s rodinou jen na skok. S tátou Michalem, mámou Pavlínou a mladší sestrou Anikou žije převážně v Norsku.

„Chci být veterinářka,“ říká sedmiletá dívka s dlouhými vlasy a zelenomodrýma očima. Kromě přírody a zvířat ji baví taky sport. „Mám ráda běžkování a i lyžování,“ chlubí se Johanna s lehkým norským přízvukem, který už pomalu chytá.

„Jsme československá rodina žijící v Norsku. Doma jsme tam, kde se doma cítíme,“ vysvětluje táta Michal.

Reklama na miminko

Johanna přináší fotku miminka s velkýma zelenomodrýma očima. „To byla reklama na miminko. Spala dobře, jedla dobře. Takové miminko by každý chtěl,“ usmívá se máma Pavlína.

Nemohla otěhotnět, a tak se s Michalem rozhodli pro adopci. Dnes to ale ví jen jejich rodiče, dalším lidem o tom, že je adoptovaná, říká Johanna sama. A většinou to neříká vůbec.

„V babyboxu jsou dveře, do kterých položí miminko. Spustíí se alarm,“ ukazuje Johanna, co všechno ví. „Z babyboxu mám obleček a čepičku. Nebavím se o tom ráda,“ dodává dívka.

Johanna s maminkou Pavlínou|foto:Veronika Hlaváčová, Český rozhlas

Kromě oblečení, které měla dívenka na sobě, uchovává Pavlína ještě jeden poklad: krátký vzkaz, který u miminka nechala biologická matka. Nebývá to obvyklé.

„V dopise bylo stručně napsané, že se narodila ten den ráno. To potvrdili i doktoři,“ říká Pavlína a pokračuje:

„Jsou tam dvě tři věty. Psané jsou v ichformě, jako za Johannku. Že si ji rodiče nemohli nechat, že má ještě starší sourozence. Je to napsané hrozně hezky. Je to takové ujištění a poděkování, že jsme se jí ujali.“

A ještě něco v dopise stálo. „Je tam nastíněné, že rodiče nejsou drogově ani alkoholově závislí,“ dodává Pavlína.

Když s Michalem žádali o adopci, přemýšleli, co pro dítě samotné babybox znamená.

„Uvědomoval jsem si, co to znamená mít dítě, kterému nedokážeme ukázat jeho vlastní identitu. Ale když jsme se nad tím s Pavlínou zamysleli, tak jsme si řekli, že to zkusíme. A nelitujeme ani sekundu,“ říká Michal.

Najít odpovědi

Poté, co si domů přivezli Johannu, Pavlína nakonec otěhotněla. S Michalem tak má i biologickou dceru Aniku.

„Johanna to téma občas otevře, takže myslím, že o tom přemýšlí. Snažíme se o tom mluvit, jak to je,“ přiznává Pavlína.

Johanně dokonce udělali genetické testy a našli část jejích příbuzných. „Předky má odsud, rozptyl má v západní i severní Evropě, což máme podobně i my. Podařilo se nám najít nějaké vzdálené příbuzné – sestřenice, pratety. Jsme s nimi v kontaktu a občas si napíšeme,“ vysvětluje Pavlína s tím, že kdyby Johanna jednou chtěla hledat své biologické rodiče, tak k tomu dostane tuto nápovědu.

Do života své dceři přeje Pavlína hlavně štěstí. „Aby byla veselá. Aby se s tím dokázala vyrovnat. A aby našla odpověď na své otázky, to si přeju nejvíc. Aby se mohla někdy se svojí mámou poznat a zeptat se jí, jak to bylo,“ dodává Pavlína.