Basa za knoflík. Aféra, co odboji málem zlomila vaz

Zdánlivě obyčejný knoflík z kostýmu jisté Loly Linhartové poslal v roce 1915 do vězení nejen tehdejší čelní představitele sociálně demokratické strany, ale i dceru Tomáše G. Masaryka Alici a ženu Edvarda Beneše Hanu.

Na počátku všeho byl kurýr. Tedy přesněji kurýrka – Lola Linhartová. Poslové, kteří zajišťovali cirkulaci informací mezi domovem a zahraničím, byli pro odboj od samého počátku klíčoví. K vyslání dalšího tak krátce po té, co tajně a s falešným pasem na jméno Miroslav Šícha přicestoval do Švýcarska, sáhl i Edvard Beneš. Zvolit ženu bylo méně obvyklé, nicméně strategické rozhodnutí. Onou odvážnou byla Aloisie Linhartová.

Edvard Beneš v roce 1919

Neobvyklá průkazka

Písemné zprávy bylo třeba omezit na minimum, a tak se vzkazy Linhartová naučila nazpaměť. Musela ale také nějak prokázat svou identitu. Šifra napsaná na malém hedvábném papírku sdělovala, že dotyčná přináší zprávy od Masaryka. Kam ale tento „klíč“ ukrýt? Zde uplatnila invenčnost přímo paní Linhartová. Vzpomněla si na svůj rafinovaný kostým zdobený padesátkou knoflíků. Do jednoho z nich tajnou zprávu schovala.

Člověk, kterého měla v Čechách kontaktovat, se jmenoval Bohumil Mareš. A právě on byl Achillovou patou celé akce. Dalším, jak se později ukázalo špatným rozhodnutím, byl inovující záložní plán pro případ, že se nezadaří kontaktovat redaktory deníku Čas Cyrila Duška a Jana Hájka – v takové situaci se adresátem knoflíku a následně zprávy má stát sociálně demokratický poslanec František Soukup.

Jan Herben v roce 1927

Poprask v Lidovém domě

Na počátku října 1915 se Lola Linhartová vydala na cestu. Úspěšně zdolala hranice, našla pana Mareše a předala mu knoflík. Mareš se pak pokusil kontaktovat redaktory, nebyl však úspěšný. Došlo na záložní plán B: vypravil do Lidového domu za Soukupem. Skutečnost, že Soukupa v kanceláři nezastihl, Marešovi nijak nebránila v tom, aby s důvody své návštěvy seznámil široké osazenstvo redakce, včetně Bohumíra Šmerala, ještě ne oficiálního, nicméně faktického lídra strany. Tomu Marešovo těžko pochopitelné počínání vnuklo myšlenku, že jde o provokaci. Podezření jen zesílilo, když do Lidového domu dorazil Soukup – o poslech ze Švýcarska a tajích dámských knoflíků neměl evidentně nejmenší ponětí. Zato ovšem od Mareše úspěšně převzal štafetový kolík absurdního chování: rozhodl se na vlastní pěst vypátrat, jestli někdo podivína s knoflíkem nezná. Udělal kolečko po všech institucích i jedincích, o kterých se domníval, že by mohli mít na Masaryka nějaké napojení. Bylo velkým štěstím, že se o policejní provokaci nejednalo…

To se řekne!

Nikdo z oslovených se k Marešovi neznal a Soukupovo podezření přešlo v přesvědčení. Uvědoměle se společně se Šmeralem vydal čin ohlásit:„Poněvadž mám zato, že tento případ nelze přejíti a že jest nutně, aby byl vyšetřen, činím toto oznámení s prosbou, abych o výsledku šetření byl zpraven." Policie následně zatkala Mareše i s rodinou, Lolu Linhartovou, řadu redaktorů Času, ale i Masarykovu dceru Alici. Prohledala rovněž byt dvorního rady Václava Oliče, kde našla kromě 13 beden Masarykových spisů i Hanu Benešovou. Do vězení putovala také. Její muž se o zatčení dozvěděl až o šest týdnů později. Svému bratrovi o tom z Paříže napsal: „Jak vidíš z postupu zatýkání, šlo jedno za druhým a jsme vyzrazeni úplně.“

Edvard Beneš se svou ženou v roce 1934

Masaryk by se houpal

Pražští policejní úředníci si ale s rozluštěním textu hlavu lámali marně a šifru prolomili až ve Vídni. Pak se pozornost plnou parou nasměrovala na zatčenou Linhartovou: „Chtěli na mne hrozbou a křikem vynutiti přiznání. Mezi jinými mně též pravili, že jim nejde o mne; když se přiznám, že mne pustí na svobodu s velkou radostí. Jde jim prý o prof. Masaryka, kdyby ho tu v Praze měli, zde by se houpal," vzpomínala později. Tehdy ovšem prokázala ohromnou duchapřítomnost: naučený text vytrvale uváděla s řadou krycích jmen a neústupně tvrdila, že neví, kdo se za nimi skrývá. Jestliže tedy původní vzkaz obsahoval informace, že Masaryk odjede z Paříže do Londýna, Rumunsko vstoupí do války, v zasílaných zprávách mají být fingovaná jména adresátů i odesílatelů nebo že bylo by záhodné, aby dr. Soukup prchl do Švýcarska, vyšetřovatelům namísto toho sdělila, že: „Hradecký odjel 26. září z Paříže do Londýna a dr. Bloch má jít ke starému Giskrovi do mlýna, vyžádat si bedničku z Davosu a rozebrat ji pozorně, protože jsou v ní uchovány zprávy." Díky její houževnatosti zatýkání skončilo. Ve vazbě se už ale mezitím ocitl i „rytíř smutné postavy“ Soukup. Zásluhou Šmeralovy lobby ovšem jen na měsíc. Většina ostatních zadržených takové štěstí neměla. Z vězení je dostala až amnestie císaře Karla v roce 1917.