Anna Beata Háblová: Já, replika
Slunce zapadá brzo a často tady prší. Dívám se na smyčku hor, která se kolem mě stahuje, a za kterou se slunce pro některé tak nesmlouvavě rychle ztratí. Slyšela jsem, že o kulturu tady není zájem, všichni jsou doma na Netflixu, v lepším případě v hospodě. I na koncerty a divadla chodí jen zlomek lidí. Jakoby si všichni během covidu zvykli na teplo kamen a tepláky.
Dívám se na horizont, s měřítkem hor se tady nedá nic měřit. Beskydy jsou někde lysé, jinde divoce bují. Já bujím s nimi, tvary a barvami, jako útulna na Pustevnách od Dušana Jurkoviče.
Čtěte také
Květy, listy, girlandy, všechno vyřezané do dřeva nebo ze dřeva, stejně jako roztažené perutě holubic, vějíře a geometrie živená přírodou. Červené roubení, zelené okenice, žluté ostění. Barvy jsou přece proto, aby se používaly. Stejně jako tvary, jako když se zdobí dort, jako když chceš aspoň nějakou sladkost v krušném kraji.
Lidová secese s valašskými prvky je útěchou pro ty, kteří žijí ve stínu hor. Byla jsem královna ze dřeva. Shlížející chatou Libušín pojmenovanou podle shlížející kněžny Libuše. Byla jsem zapálená pro svůj kraj a tak nebylo divu, že jsem vzplála. Nebyl to úmysl. Byla to jen špatně instalovaná kamna, při jejichž opravě vznikla vzduchová kapsa, která nebyla odizolovaná od dřevěných stěn a trámů. Tak snadno jsem hořela. Jak smutný to asi musel být pohled, na zčernalou kostru, na dort snědený ohněm. Byl to rok 2014 a černé vzpomínky zbarvila až okamžitá rekonstrukce. Prý vědecká. Cílem bylo mě znovu postavit, vyzdobit a nabarvit podle původních metod a technologií. Zapomenout na to, jak rychle tady všechno odchází a chátrá.
Čtěte také
Zase jsou uvnitř stoly, židle a stěny prolamované a nadýchané jako když foukneš do mléčné pěny. Zase je kabát, jako byl dřív, jen bez maleb Mikoláše Aleše. Dušana Jurkoviče lze číst jako básníka dřeva. Jeho otec byl slovenský vlastenec a maminka znalkyně lidového umění. Své slovenské kořeny tak smíchal s obdivem k anglickému hnutí Arts and Crafts, a vzešla architektura plná záhybů, jako když rozkvete keř.
Občas se mě někdo zeptá, jestli měl být popálený Libušín z konce devatenáctého století postaven znovu jako replika, jak se také stalo, nebo nahrazen současnou architekturou. Je to dilema staré jako architektura sama. Například Italové umí rekonstruovat památky tak, aby byl nový materiál od starého zřetelně odlišen, i když jejich štíhlá a téměř stometrová kampanila na benátském náměstí svatého Marka je novodobá kopie, vyztužená betonovou konstrukcí. V Japonsku je pravidelné vyměňování dřevěných šintoistických a buddhistických chrámů součástí kultury, protože stavby v takto vlhkém klimatu rychle podléhají zkáze. Německá města se také přiklonila ke stavbě replik válkou zničených historických domů, aby se alespoň částečně zahladily bolestivé stopy a bylo vůbec na co navazovat.
Čtěte také
Dokonce barevná rozhledna v Rožnově pod Radhoštěm byla postavena až roku 2012 pouze podle Jurkovičových plánů, a hrdě si přívlastek Jurkovičova přivlastnila. Cest, jak se postavit k zesnulé historii, je mnoho. Pro mě je důležité, že vím, jak se postavit ke staré útulně Maměnce, vedle které tady na Pustevnách v Beskydech stojím. Slunce zapadá brzo, ale ne pro ty, kdo čekají nahoře.
Dušan Jurkovič je pryč, ale já tu jsem dál, nekřič, že kýč nahradil kýč, jsem jako lupič světla, jako do tmy zabodnutý rýč.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
