Bohumil Horák

Ihned po odvysílání prvního volání o pomoc se Horák vypravil k budově rozhlasu. Cestou se zúčastnil útoku na nákladní automobil šesti esesmanů převážející zbraně a podařilo se mu ukořistit pušku, náboje a tři ruční granáty. V Italské ulici pak zneškodnil dva esesmany – jednoho před vchodem do domu č.p. 10, druhého v jeho chodbě. Doběhl na roh Římské a Balbínovy ulice a odtamtud zamířil, spolu s několika dalšími civilisty, přímo do budovy rozhlasu.

Jakmile však přeběhli ulici, začal po nich pálit kulomet: „Byly to celé proudy shora. Ke vchodu jsme doběhli jen dva, já a jeden policejní strážník. Sotva jsme se však objevili u vchodu, ozval se za rozbitými vraty výbuch a cosi horkého mě švihlo přes obě nohy. Cítil jsem, jak mně krev stéká do bot, ale kosti se zdály být celé. Na radu zmíněného strážníka jsme oba ulehli těsně ke zdi budovy… V tu chvíli přiběhl k nám z vedlejšího domu muž v helmě a vojenském plášti proti dešti ozbrojený automatem, ulehl vedle nás a huboval, proč prý jsme neskočili do vedlejšího domu, odkud prý se lze dostat do rozhlasu po střeše, sám prý k nám běží jen proto, aby se nás pokusil odtáhnout, jsme-li raněni.“

Společně se pak skutečně chtěli pokusit přeběhnout do protějšího domu, další střelba jim v tom však zabránila. „Střely dopadaly hustě na dlažbu kolem nás a tloukly do zdi a do železných mříží v oknech tak silně, že bylo naprosto nemožné pokusit se o útěk do vedlejšího domu - naopak spíš pud sebezáchovy než snad naše statečnost, přinutil nás k tomu, že jsme se raději vtiskli na kraj průjezdu za rozbitá vrata, za kterými se ozval výbuch, po kterém se jedna půle vrat silně naklonila. Vhodil jsem do průjezdu dva granáty najednou a náš nový kamarád počal střílet z automatu. Všichni tři jsme se vrhli dovnitř.“

Uvnitř rozhlasu už Horák ztratil o spolubojovnících přehled a byl nucen jednat zcela intuitivně: „Hned za rohem bylo totiž schodiště plné Němců střílejících kamsi nahoru – dva z nich byli sotva tři kroky ode mne. Jeden z nich se ještě v poslední chvíli snažil zvednout ruce i s prázdným klackem od pancéřové pěsti, druhý počal cosi řvát, při čemž se Němci začali hrnouti dolů ze schodů. Za mnou někdo také střílel, nevím však, kdo z mých kamarádů to vlastně byl. Seskočil jsem několik schodů níže, kde bylo přítmí, abych nebyl tak na ráně a střílel jsem rovněž. Vzápětí se však ozvala někde těsně nad mou hlavou tak silná rána, že jsem byl výbuchem shozen až na nejbližší odpočívadlo schodiště. V jakémsi podvědomí jsem cítil, jak mně kdosi šlape po obličeji…“

Horák se z otřesu probral ve chvíli, kdy ho spolubojovníci snášeli ze schodů do bezpečí. Se sedmi „vyšlapanými“ zuby a těžkým otřesem mozku byl převezen do nemocnice, kde byl ošetřen a vzhledem k faktu, že jeho manželka byla diplomovaná sestra, propuštěn do domácího ošetření.

Věk v květnu 1945: 34 let
Povolání: garážmistr
Bydliště: Praha