Josef Pospíšil
Josef Pospíšil jel 5. května 1945 tramvají č. 7 z Prahy III na Žižkov. Během jízdy viděl, jak německé vojsko střílí a hází kouřové bomby na Václavském náměstí. Poté, co dorazil domů, slyšel v rádiu výzvu, aby všichni Češi dorazili na pomoc rozhlasu, a tak nemeškal a vyrazil k rozhlasové budově.
Během revoluce bojoval v úseku Balbínovy a Římské ulice. Sám odzbrojil několik německých vojáků a pomáhal ošetřovat a transportovat raněné bojovníky do nemocnice.
„K budově jsem se chtěl dostati Římskou a Balbínovou ulicí, kde se střílelo, ale přesto se tam kupili zvědavci. Na pravém rohu Římské a Balbínovy ulice viděl jsem státi německého vojína (policistu), který střílel směrem k rozhlasu. Lidé se začali tisknout ke zdím domů. Bylo třeba tohoto policistu (vojína) vyříditi. Vypůjčil jsem si, od tam stojícího elektrikáře, tyč k přehazování špiček elektrických kolejí. S touto tyčí jsem se přiblížil k vojínovi podle zdí domů a v okamžiku, když nabíjel pušku, jsem jej udeřil přes pravou ruku (na hlavě měl přilbu) a druhou ranou jsem jej srazil k zemi. Ovšem neobešlo se to bez kopání apod.“
„Vystihl jsem, že druhý vojín se na mne chce vrhnouti, s vypětím všech sil jsem ho udeřil železnou tyčí tak, že mně v ruce zůstalo jen dřevěné držadlo tyče. Došlo ke rvačce, při které jsem utrpěl ránu do hlavy nad pravý spánek, byly mně pohmožděny prsty pravé ruky, potrhán oděv. V tahanici jsem se zmocnil pušky, vojín zůstal ležet na ulici.“
Věk v květnu 1945: 49 let
Povolání: gážista
Bydliště: Unhošť