Jan Hlava
* 30. 12. 1894 – † 8. 5. 1945, štábní kapitán
Štábní kapitán Jan Hlava, který za první světové války bojoval v Rusku, padl při Pražském povstání v bojích u rozhlasu. Padesátiletý Hlava bydlel se svou snoubenkou Markétou Weissovou-Pikhartovou v tehdejší Sladkovského ulici na Královských Vinohradech (dnes pokračování Balbínovy mezi ulicemi Vinohradská a Na Smetance). K budově rozhlasu to měl tedy jen pár desítek metrů, boje navíc zuřily i v jeho ulici, kde nakonec zahynul.
Jan Hlava se narodil na samém sklonku roku 1894 v Plzni Emanuelu (Emilu) a Marii Hlavovým. V Plzni vyrostl, chodil do Sokola, navštěvoval pokračovací obchodní školu a působil jako obchodní příručí. Měl ještě sestru, která se později provdala do Berlína.
Během první světové války sloužil nejdříve v rakouské armádě (1914–1917). Ovšem více než dva roky z této doby strávil v zajetí. V březnu 1915 byl zajat ve Vyškově v Karpatech a jako poslední místo pobytu v zajetí je v jeho vojenské dokumentaci uvedena Petrohradská gubernie. Na konci července 1917 vstoupil do československých legií ve sběrné stanici v Borispolu. Zařazen byl do 8. pluku jako střelec, zanedlouho absolvoval „felčarský kurs na plukovnické ošetřovně“, později přešel k finanční správě. V létě 1918 byl asi zraněn, léčil se ve Vladivostoku, pak se zřejmě přesunul na severoitalskou frontu.
Začátkem srpna 1920 byl evakuován 34. lodním transportem lodí Huntsend a do vlasti se vrátil 6. 10. 1920. Po návratu ho jmenovali poručíkem správní služby a v armádě už zůstal. Ovládal ruštinu a němčinu, jízdu na kole a uměl též lyžovat.
Dva roky po návratu z ruské fronty, v prosinci 1922 vstoupil do manželství s Helenou (nar. 1900), o čtyři roky později se jim narodil syn Jaromír. V listopadu 1932 (dle jiných zdrojů v srpnu 1934) se však manželé Hlavovi nechali rozvést a začátkem roku 1935 se Hlava oženil s Vilemínou (nar. 1901) a stal se otčímem patnáctiletého nevlastního syna Jana Markowitsche. Druhá manželka byla Rakušanka německé národnosti, její rodiče i sourozenci žili v Bad Vöslau u Vídně.
Mezi válkami působil Hlava v Plzni, Praze a na Slovensku u tatranského pluku. V polovině 30. let byl velitelem náhradní roty, posádka sídlila v Plzni. Hodnocen byl jako „celkem pilný a svědomitý, odpovědnosti se nevyhýbá … uzavřený, ukázněný, oddaný, kamarádský, k podřízeným mírný… Tichý, někdy se u něho projevuje náběh ke světáckosti… Má dobrou paměť, je duševně čilý, má dobrý postřeh, usuzuje dobře” . V jiném hodnocení však stojí: „silně zadlužen… udržuje poměr s méně cennou společností, záletník, lehkomyslný”. Ačkoliv „pěstoval jízdu na koni”, nebyl na tom zdravotně dobře a byl „k horské službě nezpůsobilý“.
Na Slovensko nastoupil v roce 1937, velel kulometné rotě, posádka sídlila v Nitře. S umístěním nejspíš příliš spokojený nebyl, v témže roce žádal o přemístění kvůli vzdělání synů, ale ministerstvo žádost zamítlo s tím, že v Nitře je střední škola i obchodní akademie s vyučovacím jazykem slovenským, i když tedy ne s českým a německým, jak žádal.
Na podzim 1938 byl pochválen za vzornou a svědomitou práci ve funkci velitele roty a pomocníka v mobilizačních pracích. Začátkem března 1939 pak musel povinně vyplnit dotazník, zda někdo z jeho rodiny přísluší k židovskému náboženství nebo židovské národnosti. K jeho činnosti během protektorátu se nepodařilo nic bližšího zjistit kromě toho, že bydlel v Praze.
V závěru války se účastnil Pražského povstání a padl v bojích u rozhlasu, zemřel den po osvobození Československa. V materiálech z května 1945 je jako povolání uvedeno důstojník z povolání a zároveň štábní kapitán. In memoriam mu byl udělen Český válečný kříž 1939.