ARLZ - Plán na zničení Prahy
Praha byla na konci 2. světové války prakticky posledním okupovaným hlavní městem. Zatímco metropole okolních států slavily svobodu, Praha byla stále hlavním městem protektorátu Čechy a Morava. Nic na tom nezměnila ani smrt Adolfa Hitlera. Naopak.
Praha měla být hájena jako poslední pevnost. Již 14. prosince 1944 byl na jednání u K. H. Franka přijat tzv. plán ARLZ. Touto zkratkou byla označována taktika spálené země. V březnu 1945 byl maršálem Keitlem uložen rozkaz přebudovat Prahu na pevnost. Splněním rozkazu byl pověřen generál Toussaint, vrchní velitel vojsk v prostoru protektorátu Čechy a Morava.
30. března 1945 nařídil Toussaint urychlení veškerých technických opatření, přičemž kladl důraz na utajení: „Nesmí býti naznačeno, že má Praha být přebudována na pevnost.“ 10. dubna 1945 byl pak vydán rozkaz čj. 200/45g, který doslova uvádí: „Praha bude za všech okolností hájena jak proti vnitřnímu, tak proti vnějšímu nepříteli.“ Pevnostním velitelem, který měl své sídlo na Malostranském náměstí 13, byl ustanoven generálporučík Müller-Gebhart.
Vnitřní pevnostní okruh byl tvořen prostorem Velké Prahy, širší okruh zahrnoval pás kolem Prahy až do šíře 50 km. V okruhu do 30 km kolem Prahy měly německé jednotky zničit, zadržet nebo alespoň zpomalovat postup nepřátelských sil. Vnitřní okruh pevnosti Praha byl rozdělen na tři úseky: A, B a C. Německé velení předpokládalo, že východní část Velké Prahy bude dříve a vážněji ohrožena, naproti tomu západní části nehrozilo žádné bezprostřední nebezpečí. Do této západní části, tvořené zejména Malou Stranou, Dejvicemi a dalšími čtvrtěmi směřujícími na západ, se měly v případě postupující sovětské armády stahovat jak německé jednotky, tak německé civilní obyvatelstvo. Odtud pak měla vést cesta směrem ke spojencům, kteří postupovali na Plzeň. V rámci této strategie bylo pro německou obranu nezbytné získat čas k důkladnému vybudování obrany západního břehu Vltavy. Tím by byl umožněn ústup německých sil na západ. Na to samozřejmě reagoval již zmiňovaný rozkaz 200/45g, který výslovně nařizoval vést obranu na východním břehu „až do posledního muže“. Zároveň bylo nařízeno v určitý okamžik vyhodit všechny mosty přes Vltavu do vzduchu. Rozkaz jednoznačně nařizoval, že „za žádnou cenu nesmějí mosty, vedoucí přes Vltavu, padnout neporušeny do rukou nepřítele“.
Taktika spálené země
Po Toussaintově rozkazu byly zahájeny veškeré práce na podminování mostů, ale i budov na východním břehu. Podminováno bylo Národní muzeum a část Václavského náměstí, Staroměstská radnice i Týnský chrám. Byly zřízeny dělostřelecké pozice na Petříně, Letné, v Kinského zahradě a na dalších místech. Při kontrole zajišťovacích opatření 28. dubna 1945 bylo konstatováno, že veškerá nařízená opatření jsou řádně nachystána a „zajišťovací opatření plánu ARLZ budou provedena 10. a 11. května 1945“.
Co si pod tímto konstatováním představit: Plán ARLZ byl taktikou spálené země, kterou německé síly praktikovaly při svých ústupech na většině míst Evropy, zejména při ústupu ze Sovětského svazu. ARLZ je zkratkou počátečních písmen:
Auflockerung (uvolnění) – přípravné práce na druhou fázi, odjezd a odvoz postradatelných lidí i materiálu
Räumung (vyklizení) – odvezení do týlu lidí i prostředků, které nejsou přímo nutné k boji, materiální zabezpečení bojujících jednotek
Lähmung (ochromení) – demontáž průmyslu, příprava zničení neodvozitelných zařízení
Zerstörung (zničení) – likvidace všeho, co na území zůstalo, zaminování území apod.
Na provádění plánu se podílela nejen armáda, ale i civilní složky. Nedílnou součástí byla i evakuace německého obyvatelstva z oblastí, které byly ohroženy postupem nepřátelských vojsk. Součástí však byla i hromadná likvidace důkazů spáchaných zvěrstev. Kromě jiného šlo i o hromadnou likvidaci vězňů z koncentračních táborů či jejich přesuny do neohrožených území. Ke slovu tak přišly pochody smrti, jejichž smyslem byl přesun a likvidace co největšího počtu vězňů.
Na pokraji genocidy
Praha stála na pokraji nejenom lidské genocidy v podobě likvidace Pražanů a obyvatel, kteří sídlili zejména na východním břehu Vltavy, ale i genocidy kulturní. Měly být zničeny budovy a objekty bez ohledu na jejich kulturní hodnotu. O tom, že byly podminovány vltavské mosty, podali svědectví například příslušníci poříčního oddělení pražské policie, ale i členové veslařského klubu z Podolí. O podminování Václavského náměstí, hlavní pošty a dalších prostor podal po válce svědectví i Karel Hladík, kterému se podařilo zničení této části Prahy zabránit. A to vše i přes to, že 4. května 1945 byla Praha admirálem Dönitzem prohlášena za tzv. „lazaretní město“. Co měl tento mezinárodnímu právu neznámý pojem vyjadřovat, lze jen těžko pochopit, zejména při vědomí toho, že německé velení vědělo o přípravách na provedení plánu ARLZ.
Vypuknutí Pražského povstání a jeho počáteční živelnost nejenom překvapily německé síly, ale především umožnily zabránit dotažení plánu ARLZ do konce. Jen díky povstání bylo zabráněno nedozírným materiálním a kulturním škodám včetně záchrany statisíců lidských životů. I to je jeden z neoddiskutovatelných přínosů Pražského povstání a důkaz, že rozhodně nebylo zbytečné.