Zajímavosti Pražského povstání
Pražské povstání. Největší bojové vystoupení československých občanů v rámci druhé světové války. Tak jako s řadou dalších událostí v českých dějinách je i s ním spojena řada otázek a zajímavostí.
Vlasovci
Po Hitlerově útoku na Sovětský svaz se v německém zajetí octly statisíce sovětských vojáků. Jejich životní podmínky byly strašlivé. V souladu s nacistickou rasovou politikou byli považováni za podlidi a podle toho s nimi bylo také zacházeno. Podle odhadu historiků jich v nacistických koncentračních táborech v důsledku nedostatku stravy, těžké práce, ale i pseudovědeckých pokusů zahynulo na 3,5 milionu.
Zajatí sovětští vojáci byli Stalinem považováni za zrádce vlasti. Z jednoduchého důvodu: sovětský voják se nikdy nevzdává. Připomeňme hlavního hrdinu legendární Solženicinovy novely Jeden Den Ivana Děnisoviče. Ten tráví léta v sovětském gulagu právě kvůli tomu, že se jako sovětský voják nechal zajmout německým protivníkem.
Ne všichni sovětští váleční zajatci sympatizovali s komunistickým režimem. V živé paměti měli stalinské čistky ve 30. letech, hladomor na Ukrajině, porobení neruských národů apod. Za této situace řada z nich využila nabídky německých orgánů vytvořit podpůrné jednotky, které by po boku Němců bojovaly proti Stalinovu režimu. Ruská osvobozenecká armáda (ROA) nebyla jediným takovým útvarem, byť patrně nejznámějším a nejpočetnějším. Vedle toho vznikaly v rámci wehrmachtu či SS oddíly Ukrajinců, Bělorusů, Arménů či Ázerbájdžánců.
Poměrně silné zastoupení měli v řadách SS vojáci z pobaltských republik. Tyto bojovníky většinou nemůžeme podezřívat z horlivých sympatií k nacistickému režimu. V jejich očích ovšem představoval Hitler menší zlo než Stalin, jakéhosi prostředníka k osvobození jejich porobených národů.
Na druhou stranu se i příslušníci Ruské osvobozenecké armády, podle svého velitele Andreje Vlasova známí jako vlasovci, dopustili řady neomluvitelných zločinů. Na samém konci války byly jednotky ROA dislokovány v Polsku a postupně se začaly stahovat do Čech. Jejich velitelé věřili, že po porážce Hitlera začne boj západních spojenců proti Stalinovi. I z tohoto důvodu začala ROA působit čím dál tím více samostatně a od konce dubna 1945 navazovali její představitelé kontakty s českým odbojem.
Dne 5. května 1945 se začaly jednotky ROA přesouvat ze Suchomast do Prahy, kam dorazily v brzkých ranních hodinách o den později. Vlasovci obsazovali v Praze důležité opěrné body a uzly a opanovali velkou část Prahy a jejího předměstí. Příslušníci ROA výrazně pomohli povstalcům zejména na levém břehu Vltavy v oblasti Motola, Slivence či Smíchova, na pravém břehu byla jejich účast v bojích o poznání slabší. Během povstání jich padlo více jak 300.
Jejich příspěvek v bojích ocenil ve svém hlášení i vojenský velitel povstalců generál Kutlvašr: „Zásah Vlasovových jednotek měl snad více účinek morální, a to jak na obránce, jejichž sebedůvěra v boji proti Němcům byla posílena, tak na útočící Němce, u nichž zprávy o počtu jednotek, které měl generál Vlasov k dispozici, způsobily značný zmatek.“
Nebylo stále jasné, jestli americká vojska obsadí Prahu, ani jak se Američané zachovají vůči ROA. S vývojem událostí bylo zřejmé, že Praha patří do sféry vlivu SSSR a od ROA se začaly distancovat i české orgány. ČNR se 7. května rozhodla odmítnout další pomoc od ROA, a tak vlasovci opustili Prahu 8. května v ranních hodinách. Jedna ze skupin, která nestačila utéct před Rudou armádou, byla postřílena ruskými vojáky v Praze-Jinonicích.
Další osudy vlasovců byly tragické. Američané je po válce vydali do Sovětského svazu, kde byli souzeni jako vlastizrádci. Většina důstojníků v čele s Andrejem Vlasovem byla popravena, vojáci skončili v koncentračních táborech. Až do sametové revoluce byla účast ROA v povstání historiky zamlčována. Oficiálně byli jediní Rusové bojující v Praze členy Rudé armády.
Cizinci během povstání
Kromě vlasovců se ovšem na straně povstalecké armády zúčastnila bojů i řada dalších cizinců.
Mimo legendární „účast“ britské armády u rozhlasu zasáhlo do bojů i několik dalších západních občanů. Většinou se jednalo o uprchlé válečné zajatce. V Holešovicích se tak vyznamenal holandský námořník Christian Noorlandt, který se stal i jedním z hrdinů Drdovy povídky Němá barikáda. U hlavní pošty bojovalo dle dostupných údajů družstvo Francouzů. Ojedinělá je účast rakouských antifašistů, jeden z nich měl v bojích na Staroměstském náměstí poškodit střelou z pancéřové pěsti německý tank.
Poměrně neznámou kapitolou je účast desítek bulharských bojovníků. Ti v Praze za války většinou pracovali jako zahradníci. Během bojů se vyznamenali především při obraně Pankráce, několik jich zde padlo. Jejich ostatky dnes spočívají v samostatné sekci Olšanských hřbitovů. Památník věnovaný „Synům Bulharska“ můžeme nalézt v pražské Chuchli.
Poměrně početnou skupinu tvořili i Poláci z řad uprchlých zajatců. Z nich vytvořená četa o síle 22 mužů bránila nádraží Praha-Bubny. Poláci ovšem bojovali v Praze i jako řadoví vojáci. Svoji strastiplnou pouť válčící Evropou skončili příslušníci 2. polské armády v pražských Ďáblicích. Ještě 11. května 1945 zde svedli boj s fanatickými příslušníky SS. Po této přestřelce vjela polská tanková jednotka i s výsadkem do Prahy, kde jí obyvatelé města připravili nadšené uvítání.
Od konce války po pražských hostincích (a nejen tam) koluje legenda o černém bojovníkovi z Etiopie. Ten se měl podle jedné verze účastnit bojů přímo na barikádách, podle jiné se mělo jednat o hlasatele, který vysílal z improvizovaného strašnického studia zprávy v angličtině. Českému rozhlasu se ani přes usilovné pátrání nepodařilo tuto zajímavou legendu potvrdit, ale ani zcela vyvrátit. A to je možná dobře…
Zločiny během povstání
Smutnou skutečností, bohužel ne jen mýtem, zůstávají válečné zločiny spáchané během povstání. Těch se dopustily obě bojující strany. Příslušníci SS zavraždili během povstání stovky nevinných civilistů. K nejhrůznějším masakrům došlo v Úsobské ulici na Pankráci, v tzv. Brettschneiderově vile v Krči nebo v Jelením příkopu na Pražském hradě. Většina pachatelů těchto zločinů nebyla nikdy potrestána.
Na druhou stranu řadu neodpustitelných vražd zejména na válečných zajatcích, ale i na německých civilistech spáchali i povstalečtí bojovníci. Po skončení války se násilností včetně vražd a znásilnění dopouštěli příslušníci nechvalně známých Revolučních gard (RG). Poválečné řádění se často neslo v duchu vyřizování osobních účtů či snahy získat na poslední chvíli „bojové vavříny“.
O zločinech českých povstalců se dlouhá léta mlčelo a teprve po sametové revoluci se toto mimořádně citlivé téma spolu s odsunem sudetských Němců stalo součástí česko-německého dialogu a smíření.
Rudá armáda a Pražské povstání
Účast Rudé armády při osvobozování Prahy je nezpochybnitelným faktem. Na druhou stranu její vojáci se s odporem německých sil po podepsání kapitulace setkávali spíše sporadicky. Přesto při tzv. Pražské ofenzívě padlo 692 sovětských vojáků, z toho 30 ve vnitřní Praze.
Dne 9. května v časných ranních hodinách pronikla vojska 1. ukrajinského frontu ze směru od Slaného a Veltrus do Prahy. Zde je (i s pověstnými šeříky) vítaly statisíce jejích obyvatel. Sovětští vojáci likvidovali poslední ohniska odporu fanatických nacistů. K jednomu z nejznámějších soubojů došlo v oblasti Klárova, kde se tři sovětské tanky č. 24, 23 a 25 utkaly se čtyřmi německými stíhači tanků Hetzer, přičemž velitel prvního tanku gardový poručík Ivan Grigorjevič Gončarenko padl.
Jako pomník stojící až do roku 1991 na pražském Smíchově byl však použit tank jiného typu (těžký tank IS-2m místo středního tanku T-34/85) označený 23 místo I-24. Podle legendy velitel sovětských tankistů generál Leljušenko o ohořelém vraku původního tanku č. I-24 řekl: „Přece nebudeme Čechům dávat takové harampádí.“
V dubnu 1991 přetřel tehdejší student sochařství David Černý tank narůžovo. Tehdejší správní orgány obvinily Černého z výtržnictví a tank nechaly přetřít nazeleno. 12. května téhož roku pak skupina patnácti poslanců Federálního shromáždění v čele se Stanislavem Devátým přetřela tank opět narůžovo. Čin vyvolal bouřlivou reakci především ze strany sovětského velvyslanectví. Nakonec byl tank z piedestalu v červnu 1991 snesen a umístěn ve Vojenském technickém muzeu v Lešanech. Zde (v růžové barvě) stojí dodnes.
„Takypartyzáni“
Poměrně zajímavým tématem jsou takzvaní „takypartyzáni“, někdy lidově označováni peprně i jako „hovnopartyzáni“.
Po skončení povstání se objevila řada „nových, hrdinných“ bojovníků s často neuvěřitelnými historkami. Řada jejich dobrozdání o údajném zapojení v bojích o rozhlas se dodnes dochovala v rozhlasovém archivu. Spisovatel, účastník Pražského povstání a vězeň komunistického režimu Ota Rambousek vzpomínal, jak při prvním výročí bojů o rozhlas v roce 1946 pochodovaly po Vinohradské třídě tisíce bojovníků, které nikdy bojovat neviděl. Údajní bojovníci měli likvidovat německé obrněné kolony prakticky holýma rukama a vykonat i řadu dalších bohatýrských skutků.
Pro úplnost dodejme, že potvrzení o účasti v Pražském povstání bylo ve své době prestižní záležitostí. Status odbojáře navíc často příslušel jen politicky spolehlivým kádrům, které sdružoval zprofanovaný Československý svaz protifašistických bojovníků. Na druhou stranu během povstání nasazovaly tisíce Pražanů život bez ohledu na to, jaké to pro ně může mít následky. Více jak 1600 jich v bojích padlo.