Antonín Slavík

17. duben 2015

* 20. 1. 1893 – † 27. 10. 1942, ředitel brněnského Radiojournalu

Těžko si představit brněnský předválečný rozhlas bez jeho ředitele Antonína Slavíka. Stejně tak si asi Antonín Slavík neuměl představit svůj život bez rozhlasu. Stál u počátků vysílání brněnského Radiojournalu, přes deset let ho řídil a usiloval o jeho rozvoj. Byl všestranně vzdělaný, ovládal množství jazyků. Pro svou účast v odboji byl za nacistické okupace zatčen a popraven. Své poslední myšlenky věnoval jak svým blízkým doma, tak v rozhlasu.

Antonín Slavík se narodil 20. 1. 1893 v Praze Marii a Antonínu Slavíkovým. Otec byl zaměstnán jako montér, matka byla v domácnosti. Po vychození reálky absolvoval šest semestrů na pražském ČVUT (1911–1914), pro odvod ale studia přerušil a dokončil je až ve 20. letech na Vysoké škole elektrotechnické v Brně. Během první světové války sloužil v rakouské armádě, bojoval na ruské frontě. Po vzniku Československa působil v armádě československé. Sloužil na Slovensku jako aktivní důstojník u telegrafního vojska. V lednu 1920 byl jmenován velitelem vojenské radiostanice v Bratislavě, která byla umístěna na hvězdárně, aby astronomové mohli sledovat přesné časové signály.

V červnu 1920 se oženil s Marií Šerksovou, po roce se jim narodil syn Vladimír a o další rok později přišla na svět dcera Blažena (zemřela v únoru 1939 ve svých sedmnácti letech). Slavíkovi nejprve žili na Slovensku, později se přestěhovali do Brna, kam byl Slavík převelen. Odtamtud byl vyslán na studia do Paříže na tehdejší přední evropskou školu École supérieure d´électricité, kde navštěvoval radiotelegrafické předměty.

Po dvouleté stáži v Paříži se Slavík vrátil roku 1924 do Brna. Bylo to v době, kdy už v Československu vysílala první rozhlasová stanice, kromě Prahy i zkušebně z Brna. Od června 1925 začal Slavík jako kapitán II. telegrafního praporu v Králově Poli u Brna externě působit v brněnském rozhlasu, patřil tak mezi jeho prvních pět zaměstnanců. Brněnský Radiojournal tehdy sídlil na střeše Zemského domu a jeho ředitelem, technikem i prvním redaktorem byl Jan Čermák, průkopník českého letectví.

Antonín Slavík

Slavíkova pozice se nazývala kontrolor vysílání a de facto šlo o místo technického vedoucího. Vedl zápisy o vysílání, udílel pokyny hudebníkům a zpěvákům v ateliéru kvůli zlepšení akustiky vysílání a měl na starosti i jiné technické práce (např. pozorování pražské vysílací stanice, zjištění rušných vln). Dle slov svých vnuček by již tehdy rád pracoval pro rozhlas naplno, armáda ho však odmítla propustit, proto údajně začal kulhat – předstírat hendikep.

Po roce byla Slavíkovi smlouva prodloužena a pro rozhlas začal pracovat na plný úvazek. Byl jmenován správcem a ředitelem, staral se o administrativní, technickou i programovou stránku brněnské stanice. Počet zaměstnanců oproti předchozímu roku již vzrostl na dvojnásobek a stále stoupal. Slavík se rozhodl, že si doplní humanitní vzdělání a stal se posluchačem Filosofické fakulty Masarykovy univerzity, kde navštěvoval přednášky z dějin výtvarného umění, literatury, filosofie a dějin hudby. Velmi se spřátelil se svým učitelem muzikologem Vladimírem Helfertem.

Antonín Slavík patřil mezi význačné intelektuály meziválečného Brna. Byl jazykově nadaný, kromě francouzštiny ovládal němčinu a polštinu, částečně se domluvil anglicky a italsky, znal i esperanto. Přátelil se zejména s významnými osobnostmi z hudební oblasti. Úzce spolupracoval se zakladateli tzv. brněnské rozhlasové školy – Františkem Kožíkem, Daliborem Chalupou, Karlem Vetterlem a Josefem Bezdíčkem. Nebyl členem žádné politické strany (gestapu vypověděl, že jednou volil národní demokraty a jednou národní socialisty), připojil se ale k brněnským svobodným zednářům. Začátkem 30. let si Slavíkovi nechali v Tůmově ulici v Žabovřeskách postavit třípodlažní vilu, která je řazena mezi významné brněnské domy.

Rozhlas během Slavíkova působení podstatně rozšířil program o vzdělávací pořady, ve 30. letech např. zavedl pořad vysílaný v esperantu. S ohledem na velkou německou menšinu v Brně se Slavík snažil, aby měl brněnský Radiojournal kvalitní a vyvážené vysílání v němčině. Práce pro rozhlas se stala jeho celoživotním posláním, jak sám řekl: „Nejvroucnějším přáním bylo stát se průkopníkem, budovatelem a hybnou silou vývoje rozhlasového umění po stránce technické i programové.“

Po Mnichovu se aktivně zapojil do odboje, jakožto rozhlasový odborník se podílel na přípravě vojenské odbojové organizace Obrana národa. Ovšem jen pár měsíců po vypuknutí druhé světové války byl po vyzrazení skupiny v polovině prosince 1939 gestapem zatčen a uvězněn. Nejprve byl držen v Brně (na Špilberku a v Kounicových kolejích), později byl převezen do Německa, kde byl červnu 1942 odsouzen za přípravu velezrady spolu s dalšími deseti odsouzenými, mezi nimiž byla i jedna žena. Jednalo se o vysoce postavené občany z Brna – profesoři, notář, soudní rada, inspektor, ředitel školy atd. Pět z nich bylo odsouzeno k trestu smrti, včetně Antonína Slavíka.

Svou ženu viděl Slavík naposledy v květnu 1941, žádost o návštěvu z května 1942 nebyla vyřízena. Po 986 dnech věznění byl v předvečer výročí vzniku Československa, dne 27. 10. 1942 ve 20.27 hod. v Berlíně-Plötzensee popraven. Nepomohla ani přímluva ze září 1942 od bývalého šéfa pobočky německého rozhlasového vysílání v Brně, který Slavíka hodnotí jako „vůči Němcům nejen loajálního, ale také pozitivního“ a vzpomíná např. dovolenou Slavíkových na německé fořtovně na Šumpersku roku 1937 apod. Gestapo vystavilo pozůstalým za popravu účet na 2065,75 marek.

Slavík své poslední myšlenky dělil mezi rodinu, přátele a přátele-spolupracovníky. V dopise na rozloučenou adresovaném Karlu Vetterlovi, vedoucímu brněnské stanice, píše: „…Vy, příteli, na něhož se obracím, ve jménu všech ostatních, víte nejlépe, čím jste mi byli. Byli jste částí mého života, mou láskou, mou chloubou, mou starostí i radostí. Ale především radostí, protože žít a pracovat s Vámi bylo mi opravdovým potěšením a potřebou. Naše souručenství bylo něčím, co dávalo smyslu vyšší smysl a posvěcení, tak jsem to cítil sám a Vy zajisté též. Je mi líto, že zásahem osudu toto utěšené souručenství je přerušeno, ale doufám, že jeho duch bude žít dále a v něm i vzpomínka na mne, tak jako já do poslední chvíle vzpomínám na Vás. Zdravím Vás všechny a prosím za prominutí všeho, čím jsem snad někomu vědomě nebo nevědomky ublížil. Zdravím také všechny Vaše paní a děti a přeji jim mnoho štěstí a radosti v životě. Prosím, abyste vyřídil také všem drahým přátelům v pražském ústředí a v ostatních odbočkách mé nejlepší pozdravy a vzpomínky. A přeji Vám osobně a Českému rozhlasu mnoho zdaru a úspěchu v budoucnosti…“

Zdroje:

80 let vysílání Českého rozhlasu Brno. In: Český rozhlas [online]. 2004 [cit. 2015-01-24]. Dostupné z:http://www.rozhlas.cz/brno/upozornujeme/_zprava/149458
VIDOVÁ, Martina. Brněnský rozhlas si připomíná úmrtí svého první ředitele. In: Český rozhlas [online]. 2012 [cit. 2015-01-24]. Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/brno/upozornujeme/_zprava/1127220
VYKOUPIL, Libor. Ecce homo - první ředitel Radiojournalu Antonín Slavík. In: Český rozhlas [online]. 2013 [cit. 2015-01-24]. Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/brno/upozornujeme/_zprava/1163925
Randez-vous [rozhlasový pořad]. Český rozhlas Brno, 4. 8. 2014 15:05. Dostupné z: http://prehravac.rozhlas.cz/audio/3180079
Archiv Českého rozhlasu, F. Osobní spisy, Antonín Slavík
Archiv bezpečnostních složek (ABS), F. Německé soudy v říši (141), sign. 141-201-1
ABS, F. Německé soudy v říši (141), sign. 141-350-1
ABS, F. Německé soudy v říši (141), sign. 141-350-17
ABS, F. Německé soudy v říši (141), sign. 141-350-20
ABS, F. Německé soudy v říši (141), sign. 141-350-3
ABS, F. Německé soudy v říši (141), sign. 141-350-8

autor: Tereza Mašková
Spustit audio