Bohové Slunce
Lidstvo se někdy chová jako malý chlapeček na pískovišti: když se mu nedaří postavit vlastní hrad, chlubí se alespoň tím, že rozšlapal nějaký cizí. Za mnohými katastrofickými zprávami o tom, jak ničíme životní prostředí, možná stojí v pozadí slastný pocit vlastní velikosti: Heč, dokážu zničit i tuhle planetu a ta je tákhle veliká... Jenže nejsme sami, kdo dramaticky mění tvář světa. Jsou tu ještě mikrobi, hydrologický cyklus, tekuté jádro země a taky - Slunce.
Během posledního tisíciletí poklesla intenzita magnetického pole země o třetinu, a protože magnetické pole vzniká třením hluboce uložených obalů země, víme, že se něco děje nejenom na povrchu, ale také pár set kilometrů pod našima nohama. A kdyby jenom to, ono se něco děje taky vysoko nad našimi hlavami - až na Slunci ve vesmíru. Zmatek nahoře v nebi, zmatek dole v magmatickém pekle, zmatek uprostřed mezi lidmi. To nám to tisíciletí začíná skoro stejně příjemně jako léto v Sarajevu roku 1914!
Sluneční aktivita vyjádřená jako počet slunečních skvrn je od roku 1940 největší za posledních jedenáct století! Průměrně za poslední tisíciletí bývalo na Slunci kolem třiceti skvrn za rok. Ale třeba v teplém období středověku se jich objevilo za stejnou dobu až 44. A teď se podržte - po roce 1944 jich je každý rok k vidění v průměru 76! Někdy v průběhu 2. světové války, v době, kdy se zdálo, že lidé se zbláznili, se tedy něco anomálního stalo taky se Sluncem.
Sídlí snad ve Slunci bohové, kteří řídí nejenom chod zemského klimatu, ale také to, co se děje v myslích lidí? Lidé starověku by snad mohli říci, že srdce Slunce souvisí se srdcem člověka, ale moderní astronomie může jen konstatovat, že v posledních desetiletích dopadá na zemi následkem vyšší sluneční aktivity výrazně méně kosmického záření.
Dál se dá dosti spolehlivě říct, že současná horečnatá činnost Slunce má a bude mít za následek více slunečních erupcí a tím pádem také více krásných polárních září, ale i geomagnetických bouří a tedy výpadků různých radiových a obecně elektronických signálů. Daleko podstatnější ovšem je, že s množstvím sluneční energie je pevně svázán také stav pozemského klimatu.
O tom se ale moc nemluví. Větší pozornost lidé sebestředně věnují svému vlivu a tomu, jak klima různě ochlazují a oteplují. To první za pomoci průmyslových aerosolů, které odrážejí sluneční záření zpět do bezedného vesmírného prostoru; to druhé zvyšováním koncentrace skleníkových plynů, které naopak brání sluneční energii, aby zběhla do kosmu.
Jenže právě v tom oteplování nám vydatně, ba dokonce rozhodujícím způsobem, pomáhá Slunce. Nejsme tak velkými pány svého osudu, jak si myslíme! Toto víceméně filosofické konstatování má však bohužel i dalekosáhlé dopady politické: Má vůbec cenu starat se o skleníkové plyny, když za globální oteplení mohou taky ti nahoře - bohové Slunce? , ptají se mnozí.
A možná půjdou typickou českou cestou kreativního přenosu odpovědnosti ještě dál a na rovinu dodají, že s průměrným počtem 76 slunečních skvrn za rok prostě reformu veřejných financí a zdravotnictví či změnu penzijního systému provádět nelze. Jako že je slunce nade mnou!