Brian Blade s družinou zvou na důstojnou jízdu po Dálnici králů

Historie kamarádského muzikantského kolektivu ovšem sahá mnohem hlouběji než do dob debutu Brian Blade Fellowship z roku 1998. „Pouta vznikla už v roce 1988, kdy se Brian Blade setkal na Loyola University v New Orleans s pianistou a skladatelem Jonem Cowherdem, basistou Christopherem Thomasem a saxofonisty Myronem Waldenem a Melvinem Butlerem,“ uvádí oficiální bubeníkův web. 

Tato základní pětice se podílela na všech deskách The Fellowship, včetně té sedmé, aktuální. I když šestý člen na postu kytaristy se měnil a občas sestavu rozšiřovali hosté. Ovšem i Kurt Rosenwinkel patří k dlouholetým „zasvěcencům“ do společné řeči jazzového bratrstva. Podílel se (vedle Daniela Lanoise) už na druhém albu Perceptual (2000) i některých dalších titulech.

Pokud nás teď napadnou fráze o intuitivní sehranosti nejen dlouhá léta spolupracujících profesionálů, ale také o důležitosti kamarádství a studentského spiklenectví, budou zcela výstižné.

Společný feeling, timing a dynamika ve stylu jako jeden muž, hladkost a samozřejmost komunikace, prolínání rytmické a melodické struktury, to je u špičkových hudebníků asi samozřejmost. Brian Blade takto exceloval i dalších kapelách s dlouhou historií, v Moodswings Quartet či Wayne Shorter Quartet. Unikátní na The Fellowship je ovšem něco jiného. Zasvěcená ochota následovat Bladeovu koncepci prolínání instrumentálního jazzu s americanou, s prvky folku a gospelu.

Dlouhé putování, s gospelem v uších

Když už jsme u sčítání let, album Kings Highway mohlo vlastně vyjít už ke 20. výročí debutu. Společenstvo pořídilo nahrávku v červnu 2018. Leč ediční plány vydavatelů jsou nevyzpytatelné. Nakonec vydal Blade desku až nyní, a raději na svojí vlastní značce Stoned Hill. Prostředky na vydání sbíral prostřednictvím crowdfundingu.

Nahrávka ale pochopitelně nezestárla, patří k těm nadčasovým. Je nad dobovými trendy díky akustickému soundu s jen občasným syntezátorovým ambientním podkresem, a důrazem na velebně konejšivé melodie. Hned úvodní Until We Meet Again působí dojmem, jako kdyby vycházela z gospelového či folkového evergreenu… což se ukáže jako správné zdání. Vrátíme se k tomu.

Nejen Blade se přitom na albu prezentuje jako invenční melodik a kompozice staví primárně na zpěvnosti. Dvě chytlavá, jemná témata Catalysts a People’s Park (inspirováno parkem v kalifornském Berkeley, proslulým místem setkávání protiválečných aktivistů koncem 60. let, dnes aktivistů klimatických) dodal také pianista Jon Cowherd.

Autorsky ale dominuje kapelník. Zásadními kompozicemi alba pak jsou dvě nejrozmáchlejší: Epická, bohatě členěná a prokomponovaná titulní Kings Highway, se střídajícími se rozjímavými a hybnými pasážemi. Pokud se zdá, že hudba evokuje jízdu krajinou, jde jistě o krajinu duchovní. Z pojetí i názvu je zřejmé, jakou pouť měl Blade na mysli. Ve vzletných dvojhlasech saxofonů se odrážejí folkové inspirace, zatímco Rosenwinkel přidává do skladby sólovými vstupy rockový vzruch. Druhým stěžejním opusem je patnáctiminutová kompozice Migration. Gospelově jásavé finále přitom naznačuje, že „zhudebněný“ exodus má šťastný konec.

Optimisticky působí i závěrečná skladba alba, jediný nepůvodní kus. Coby slavností tečku si Blade vybral ke zaranžování chrámový hymnus Jeremiáše Eamese Rankina (1828-1904) z konce předminulého století God Be With You. Cowherd tu navíc stylově vymění piano za harmonium, navozující dojem bohoslužby. Někdo znalý repertoáru amerických mší by si mohl vybavit, že se v onom hymnu zpívá „god be with you till we meet again“. Aha, odtud povědomá nestárnoucí melodie úvodní skladby alba, ač pozměněná, přefrázovaná, přetavená do nového autorského tvaru. Blade tak elegantně uzavřel kruh a vytvořil z jazzového alba výpravnou suitu.

Mimochodem, Blade v roli sebe-vydavatele pamatoval na vinylové nadšence. Padesátiminutové album publikoval také na 2LP, se čtvrtou stranou ponechanou prázdnou, jak tomu v případě podobných stopáží bývá.