Británie a Spojené státy zůstávají svázány pouty tradičních "speciálních" přátelských vztahů

Jak Brown právě potvrzuje během návštěvy ve Spojených státech, hodlá dále pokračovat ve šlépějích svého předchůdce Tonyho Blaira a udržovat s Amerikou tradiční velmi pátelské vztahy. Jsou to ony vztahy, kterým se v Británii říká "speciální" a které se rozvinuly během První světové války a -- díky vztahům mezi Winstonem Churchillem a Franklinem Delano Rooseveltem - se blahodárně podepsaly na osudu světa během obou světových válek. Lze se dokonce domnívat, že kdyby těchto vztahů nebylo, Amerika by Evropě na pomoc tak často a za značných ztrát na vlastních životech nepřispěchala. Není proto divu, že Gordon Brown se označil za atlanticistu a během uvítacích ceremonií v letním prezidentském sídle Camp David Churchillova slova připomněl, když hovořil o společném dědictví, které obě země pojí.

Brown řekl: "Když během jednání s prezidentem Bushem hovořím o společném dědictví - nikoliv jen o sdílené historii, ale o sdílených hodnotách postavených na sdíleném osudu - myslím tím myšlenku, že všichni jsou stvořeni rovnými, že má existovat svoboda projevu pro všechna vyznání, že umění a kultura mají oslavovat mnohost výrazovosti, že vláda má být navenek otevřená a má se odpovídat se ze svých činů, že má existovat rovná příležitost pro všechny - všechny muže i ženy - a také víru ve svobodný obchod."

Brown dále také zdůraznil, že "bychom měli přiznat dluh, který svět dluží Spojeným státům za vůdcovství v boji proti mezinárodnímu terorismu". Odborníci zdůrazňují, že kromě upřesnění strategie i taktiky v boji proti terorismu, ať už se jedná o Irák a Afghánistán -- kde oba státníci jsou vystaveni tlaku vlastní liberální levice, aby stáhli vojska zpět domů a zároveň prosbám obou vlád, aby je tam ponechaly -- témat k jednání mají Brown a Bush hned celou řadu. Je mezi nimi zjevně i cynismus súdánské vlády, která si zahrává s islámismem a přitom není ochotná zasáhnout proti genocidě vlastních ozbrojených milicí proti převážně černošskému obyvatelstvu Darfuru, dále problém hrozby nukleárního Íránu podporujícho terorismus u sousedů, včetně zmíněného Iráku, dále volný obchod bez ochranářství - které například, co se týče zemědělské politiky Evropské unie, tvrdě postihuje chudé africké země - a podobně. Je možné, že dojde i na sílící nedemokratické praktiky Putinovského Ruska, problém neochoty Číny oslabit nadhodnocený juan a podobně. Pondělní odpoledne v Camp Davidu tedy má být značně pracovní a na nějaké zdvořilosti určené stejně jen kamerám a mikrofónům, určitě nebude čas.

Co se týče osobních vztahů, znalci situace poznamenávají, že počáteční setkání bylo viditelně poznamenáno jistou upejpavostí obou státníků, kteří se sice už předtím setkali, ale Brown ještě nenesl tíhu zodpovědnosti premiérství. Je možné, že Brown, coby striktně vychovaný syn asketického skotského protestantského duchovního se silně vyvinutým smyslem pro nesmiřitelnost vůči morálnímu relativismu v otázce boje proti zlu ve světě a Bush, coby nositel tradice evangelického kréda aktivního boje proti diktátorům a nutnosti bránit jim v genocidách vlastních obyvatel, najdou rychle společnou řeč. Je dokonce možné, že jejich vztah založený na tomto porozumění bude ještě silnější než vztah Blaira a Bushe. Nakolik ovšem suchý skotský humor smíchaný s jistou plachou uzavřeností a texasská až dětsky odzbrojující přímost a zemitost najdou takovou míru souzvuku, je těžké odhadovat.

Brown to bude mít do jisté míry složitější v pondělních večerních hodinách, kdy bude jednat se stranicky nominálně ideově blízkými vůdci americké demokratické strany, kde jedním z hlavních bodů má být Irák. Jak ovšem známo, tam už existují třecí plochy. Brown se nedomnívá, že už nastal čas k odvolání vojsk koalice ze země, a demokraté se právě o to zuby nehty v kongresu snaží - i když někteří z nich tvrdí, že jen proto, aby postrašili bagdádskou vládu a přiměli jí k ráznějšímu postupu směrem k míru. Je proto docela možné, že Brown bude nejzavilejšími proponenty stahování vojsk podobně jako Blair označen za jakéhosi nedostatečně levicového "neokonzervatívce ve skotském labouristickém tartanu". Pak už to bude jednoduché pro ty, pro domácí americkou veřejnost populisticky nejhlasitější z nich, kterým je zjevně názor iráckého obyvatelstva, aby je vojska koalice neponechávala stažením ze země na holičkách, úplně jedno, Browna prostě odepsat. Pak se také jistě přidají některá média, která obvykle uvažují stejným způsobem, jako například -- soudě podle takového nedávného úvodníku -- deník The New York Times. Skutečnost, že tím jak uvažuje a jedná, se Brown řadí k dědicům nejlepších tradic umírněného centristického křídla sociální demokracie a tudíž do značné míry i k dědicům Kennedyovských tradic amerických demokratů i odborových centrál, jim totiž zatím zjevně nedochází. Počkejme si ovšem na to, jak návštěva nakonec dopadne.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .