Celoživotní poutník Petr Hirsch

21. červen 2014

Leckdo z nás asi slovo „poutník“ pocitově vnímá jako archaické, z jiných dob. Ale zdá se, že Petr Hirsch tomuto pojmu dává aktuální nádech, znovu jej křísí k životu. Jen kdybyste ho viděli: s krosnou, která by průměrné ženě stačila tak na víkend, šátek na hlavě, patinované vyšlapané křusky, které toho s ním už věru zažily. A v ruce dlouhá hůl – no takový klacek – kterou mu daroval pastevec kdesi daleko v horách...

A laskavý, malinko zasněný výraz, neboť Petr Hirsch je toho názoru, že svět potřebuje taky snílky. Zároveň je to muž s racionální podstatou – v krosně nosí notebook a hledí, aby byl spojen se světem, aby mohl průběžně informovat o svém putování.

Do pětadvaceti let se hrdě prohlašoval za ateistu. Ovšem život šel, jako to bývá, jinak. Dostavila se krize, rozvod, vyhoření – a Petr začal hledat. Hledal víru.

Fotky z pěší cesty poutníka Petra Hirsche

Petr Hirsch: „Vyrazil jsem směrem Santiago de Compostella, vyrazil jsem s gedeonským vydáním Bible, které jsem dostal od kamaráda, se spoustou otázek v sobě, týkajících se smyslu života, nebo jestli vůbec pokračovat v životě, vlastním životě. Nebylo to úplně nejšťastnější období... Ale jsem rád, že jsem to překonal tímto rozhodnutím vyrazit na cestu, a s každým krokem jsem postupně začal nalézat tu ztracenou radost ze života. Takovou tu radost, která nepotřebuje žádné opodstatnění, nepotřebuje žádný důvod, jenom ten samotný akt pohybu... A když jsem šel do Santiaga, tak už jsem cítil, že byť pro mnohé je to nedosažitelné chůzí (3000, 4000 kilometrů – x měsíců na cestě), tak já už jsem na začátku té cesty hodně ucítil, že to pro mě nebude konečná, že mám pokračovat dál.“

Chci se vrátit domů už teď? Ptal se Petr Hirsch sám sebe a hned věděl, že čas k návratu ještě nedozrál, že je třeba jít dál. Vydal se směr Gibraltar.

Fotky z pěší cesty poutníka Petra Hirsche

Petr Hirsch: „Našel jsem tam na zemi medailonek sv. Antonína, který mi evokoval vzpomínku na mého tátu a dědu: oba dva byli Antonínové a děda padnul v Itálii během druhé světové války. A je pohřben pod Římem, kde je vojenský hřbitov. A můj táta chtěl ten hrob vždycky navštívit... Já jsem vlastně v tu chvíli podvědomě slíbil, že se pokusím k tomu hrobu dojít, protože mému tátovi už se to nepodařilo za života. Nakonec už jsem dlouhou dobu cítil, že mám pokračovat dál – do Jeruzaléma, byť jsem nikdy předtím po těchhle věcech neprahnul, netoužil. Izrael, cizina... tyhle věci mi byly, dá se říci, ukradený. Já jsem viděl jenom ten svůj svět ajťáka, baráku, hypotéky a takový to běžný, že jo... Ale pak jsem si jednou v nějakém životním okamžiku uvědomil, nebo mi to prostě seplo, že se chci otvírat novým věcem, že chci poznávat, že chci nasávat ten život kolem sebe a ne jenom o něm číst nebo ho sledovat skrze nějakou virtuální obrazovku televize nebo monitoru.“

Tak takhle to bylo s Petrem Hirschem, který doslova rozchodil své životní krize, nalezl víru, potkal bezpočet zajímavých lidí a ověřil si, že má výdrž a nebojí se. Tyto cesty Petra změnily. Rok a půl v něm potom uzrával plán projít celý svět. A to je kapitola, kterou Petr Hirsch v těchto dnech právě otevírá...

Fotky z pěší cesty poutníka Petra Hirsche
autor: ehů
Spustit audio