Megera

Původně to ale bylo trochu jinak. Bůh podsvětí Hádes a jeho žena Persefona měly tři povedené služebnice: Alléktó – bohyni nesmiřitelného hněvu, Tísifoné – mstitelku vražd a Megairu – závist. Dohromady se jim říkalo Erinye nebo taky Lítice.

Žily v podsvětí a odtud je posílaly na svět stíny zavražděných nebo je tam volala kletba pozůstalých. Popravdě řečeno, nebyly to zrovna moc hezké ženské: černě oděné a přepásané rudou šerpou, ohyzdný obličej, oči podlité krví, místo prstů drápy, ve vlasech zmije... Možná proto přicházely zahaleny do mlhy, takže raději nebyly vidět.

Ovšem ten, koho pronásledovaly, je viděl dobře a na každém kroku. Byly strašné, byly ohyzdné, byly zosobněné výčitky svědomí, ale byly spravedlivé. Stíhaly stejně panovníka, kněze i prosťáčka. Na pozoru se před nimi museli mít i bohové, protože Erinye byly síly starší než bohové z Olympu, nepodléhaly jejich nadvládě.

Čtěte také

Provinilce bez slitování štvaly z místa na místo a nedaly mu vydechnout. Jako třeba Oresta. Pomstil smrt otce tím, že zabil svou matku Klytaimnéstru – otcovu vražedkyni. A dostal se do spárů Erinyí.

Nakonec nechaly Oresta na pokoji, ale teprve na příkaz bohyně Athény. Ani v řeckých bájích totiž nebyl osud vždycky neúprosný. Když si viník vytrpěl své a dostatečně se kál, bozi se nad ním smilovali.

Pak se Erinye uklidnily a proměnily se v Eumenidy – Laskavé či Blahovolné. Místo černého roucha si navlékly bílé a přinesly všem mír. Tak alespoň končí Aischylova Oresteia. Ale buď jak buď, není radno nahlas vyslovovat jméno Erinyí.

Příspěvek zazněl v pořadu Slovo nad zlato, který vysílá Dvojka ve všední dny vždy v 10:40 dopoledne.