Bloudí jako Ahasver

Pojem ahasverismus v lékařské terminologii označuje „blud eternity“ – tedy věčnosti nebo nesmrtelnosti. Je to chorobné přesvědčení, že člověk je za své hříchy potrestán tím, že nemůže zemřít a čeká ho věčné utrpení.

O tom, kdo to byl Ahasver a proč byl odsouzen k nekonečnému bloudění, vypráví staré legendy. Podle jedné verze byl Ahasver vrátný v Pilátově domě. Když odtud Kristus odcházel, Ahasver ho udeřil a povídá: „Jdi už, Ježíši, hni sebou, na co čekáš?“ A on mu odpověděl: „Já jdu. Ale ty tady zůstaneš, dokud se nevrátím!“ Ale možná se to stalo při Kristově výslechu u Kaifáše.

Čtěte také

Podle druhé verze byl Ahasver švec a nedovolil Ježíšovi, aby si cestou na Golgotu na chvíli sedl na jeho lavičku a odpočinul si. Anebo možná se Ahasver Kristovi cestou na Kalvárii dokonce vysmíval a popoháněl ho, aby šel rychleji.

Od té doby musí bloudit po zemi jako „věčný Žid“. Pokaždé, když se dožije stovky, dostane jakousi divnou nemoc, a když se uzdraví, je mu zas třicet. Tak musí pořád jenom čekat a čekat na Poslední soud.

Ahasver v literatuře

Koncem předminulého století se postava „věčného Žida“ vydala na pouť všemi uměleckými žánry po celé Evropě. O Ahasverovi psali romantičtí básníci a filosofové, najdeme ho v dílech Byrona, Vrchlického i Apollinaira.

Tématem se zabývá i Václav Bolemír Nebeský v díle Protichůdci:
„Na úlomku skály poutník sedí; / skála, poutník – oba stejně šedí. / Kdo to? Dost je v tvář tu vymořenou, / vráskovitou, bledou, usouženou / zřít a uhodnout, že Ahasver.“

Čtěte také

Za trest byl mu odňat z duše mír a z očí spánek; musí stále bloudit, bez odpočinutí, bez ustání; klid nemá nikde, nikdy. Jeho neklidná pouť má trvat tak dlouho, dokud sám život potrvá.

Jenže Ahasver toužebně hledá smrt. Ta pro něj má být vysvobozením.
„Na úlomku skály poutník sedí, / skála, poutník – oba stejně šedí. / On též do červánků tiše zírá, / žízní po tom, a přec neumírá.“

Ahasver ve filmu

V dějinách umění se Ahasver vyskytuje nesčetněkrát. Například v krátkometrážním němém filmu z roku 1915.

Děj je asi tento: Malířka (Růžena Nasková) hledá model, podle kterého by mohla dokončit obraz věčného žida Ahasvera. Její manžel (Karel Hašler), po namáhavém hledání vhodný typ konečně objeví – starého harfeníka s obrovským plnovousem. Pozve ho na návštěvu. Jenže harfeník se cestou staví u holiče – přece se nenechá malovat tak rozcuchaný a zarostlý!

Komedii natočil podle vlastního scénáře dramatik a divadelní režisér Jaroslav Kvapil.

Ahasver ve výtvarném umění

Zachytit Ahasverovu podobu na plátno se pokusili například Gustave Courbet, Marc Chagall a hlavně Gustav Doré na svých rytinách.

Čtěte také

Stařec o holi, s dlouhým bílým vousem až po zem, v roztrhaných šatech, shrbený a bosý, v pozadí krajina nebo loď jako symbol cesty – tak už si ho budou lidi pamatovat napořád.

Nesmrtelnost jako trest?

Co by za nesmrtelnost dali všichni ti, kteří se snažili vyrobit elixír věčného mládí, aby mohli na světě zůstat navždycky? Jenže Ahasver je člověk vykořeněný, smutný a osamocený. Chybí mu jistota, smysl a cíl cesty. Nikdy nenajde klid. A právě v tom je jeho neštěstí.

Příspěvek zazněl v pořadu Slovo nad zlato, který vysílá Dvojka ve všední dny vždy v 10:40 dopoledne.