Proč se říká „kvílí jako meluzína“?

Později byla meluzínská pověst zpracována vícekrát a pronikla i do lidové mluvy. Meluzína se začalo říkat kvílení větru a slovo se postupně stalo i synonymem pro silný vítr. S větrem se pojí hrstka hezkých rčení.

Můžeme dělat něco „s větrem o závod“ (rychle), „mluvit do větru“ (zbytečně a planě), „být do větru“ (záletný), „mít z něčeho vítr“ (strach). Ale víte, proč za temných, chladných nocí kvílí právě meluzína a co její žalostný nářek znamená?

Historie o Meluzíně

Logo|foto:Český rozhlas

Historii o Meluzíně sepsal na samém konci 14. století středověký pařížský knihař a literát Jan z Arrasu. Vycházel ze staré pověsti, která praví, že se na hradě Lusignanu v západní Francii zjevuje bytost – napůl žena, napůl had. Byla to Meluzína, dcera víly a skotského krále.

Král porušil slib, že svou ženu nespatří při porodu, a na každou z jejich dcer proto bylo uvaleno prokletí. Nejstarší Meluzína měla od té doby sobotu co sobotu místo nohou hadí ocas. Prokletí mohl zlomit jen muž, který si ji vezme za ženu, ale nikdy ji neuvidí v sobotu.

Svůj slib dal princ Raimondin. Meluzína mu svými kouzly dopomohla k tomu, aby se stal mocným vládcem. Zakládala města, kláštery a vystavěla několik hradů, nejslavnější z nich byl Lusignan. Porodila Raimondinovi deset synů, ale ani on svůj slib nakonec nedodržel.

Krásná víla Meluzína se tak proměnila do hadí podoby a s nářkem odletěla z Lusignanu pryč. Občas se vrací, aby se postarala o své synky, a přitom vždycky pláče a naříká tak smutně, až srdce usedá.

Logo|foto:Český rozhlas

Raimondin byl zdrcen, vydal se na kajícnou pouť do Říma a poté se stal poustevníkem. Meluzína ho navštívila už jen jednou – aby mu oznámila, že se má chystat na onen svět. Projevila mu tím vlastně velkou milost, protože v té době se náhlé úmrtí považovalo za „špatnou smrt“, neboť umírající neměl možnost uspořádat své věci a odejít v pokoji. Od té doby se Meluzína zjevuje jako předzvěst smrti.

Meluzína v českém folklóru

Meluzínská pověst se rozšířila do světa a nakonec zdomácněla i v českém folklóru. Známe rčení „vyvolávat či kvílet jako Meluzína“, „bydlet u paní Meluzíny“ (kde je větrno) a také „s meluzínou sůl lízat“ (zemřít).

Podle starých tradic lidé za větrných nocí vyhazovali z okna hrst mouky nebo soli, aby z ní Meluzína mohla navařit kaši pro své malé syny, přestala kvílet a neškodila živým tvorům.