Zvony letí do Říma

Exkurze začíná vždy na Zelený čtvrtek po odeznění modlitby Gloria in excelsis Deo. To všechny zvony zmlknou a připraví se k odletu. A aby nebylo bez jejich hlasu kolkolem takové ticho, dostanou se ke slovu řehtačky, hrkačky, klapačky či chcete-li trakače.

Už není mnoho míst, kde kluci na Zelený čtvrtek a Velký pátek obcházejí s řehtačkami vesnici a zpívají o tom, že Kristus Pán „pro své umučení dal nám věčnou milost a po tomto životě v nebi věčnou radost“.

Hrkalo se vždycky šestkrát: poprvé vpodvečer na Zelený čtvrtek, čtyřikrát na Velký pátek – k tomu se přidalo také honění Jidáše, a naposledy na Bílou sobotu v pět hodin ráno.

Zpívalo se:
„My klekání klepeme,
tím památku činíme,
že Kritus Pán pro nás umřel,
a pro nás na kříži byl.“

Řehtačka|foto: © Židovské muzeum v Praze

Chlapecké koledování už ale zvony neslyší, protože tou dobou tichounce plachtí po obloze přes Apeniny směrem na jih.

Co kdyby se některý zvon chtěl někam zašít, ulít, prostě by zůstal doma? Nepřipadá v úvahu. To by obci přineslo velké neštěstí!

Jako první letí nejstarší, protože už znají cestu. Za nimi se drží ty malé a dávají dobrý pozor, aby se neztratily. Celý konvoj uzavírají dva zvony, které u nás patří k největším a nejvýznamnějším: Zikmund z chrámu svatého Víta a Marie z Týnského chrámu.

Občas s sebou zvony prý přiberou i nějakého toho spolucestujícího

Ovšem nelekněte si, kdybyste na nebi náhodou zahlédli i zcela kuriózní předměty. Staré pověsti vyprávějí o tom, že:

Zvonovina se musí na Zelený čtvrtek sebrat a letět do Říma, ať se zrovna nachází v jakékoli formě. Povinnost zúčastnit se výpravy totiž nezbavuje zvon ani okolnost, že byl roztaven či přetaven. Proto například v bitvě na Piavě v roce 1918 údajně dělostřelci o Velikonocích zaznamenali dočasné, podivuhodné a zcela nevysvětlitelné zmizení svých kanónů.

Jedna pověst zahraniční, a to ze slovenské Levoči, vypráví, že místní zvon údajně kdysi celou cestu nesl studenta, který chtěl vidět Svaté město.

Čtěte také

No dobrá, zvony tedy letí do Říma, přibírají s sebou své modifikované kolegy, a co pak? Pak jim papež požehná za věrné služby:

Milé zvony, děkuji vám za celoroční práci. Svědomitě jste plnily svoje úkoly. Zvaly jste lidi k modlitbám, ohlašovaly svatby, křty, úmrtí i pohřby, zvonily jste klekání, šturmovaly jste, když se blížil požár nebo velká voda. Svým hlasem jste zaháněly démony a zlé moci, ale taky bouřku, vichřici, epidemie či nepřátelská vojska. Za to vám nyní žehnám! Buďte zdrávi a na shledanou o příštích Velikonocích!

S papežským požehnáním se zvony pak zase vrátí na svá místa na věžích a zvonicích. A to už je Bílá sobota a všechny zvony radostně hlásí: „Byl jsem tam! Byl jsem tam!“

Podle pověstí má prý zvonění kouzelnou moc

Když při zvonění hospodyně zamete dům, nebudou se ve stavení po celý rok držet švábi. Kdo se za zvuku zvonů umyje ve studánce, ten si zajistí na celý další rok pevné zdraví. Ten, kdo chce, aby mu ovocné stromy hojně rodily, nechť jimi tou dobou pořádně zatřese, čistou vodou pokropí a čerstvě zadělaným těstem je potře. To jim dodá síly.

Zvony jakožto posvěcené předměty jsou opředeny spoustou nejrůznějších pověstí:

Jsou velmi citlivé na klení. To se pak zvon lekne a zapadne do studánky nebo do země.
Hlas některých zvonů přináší štěstí, některé jsou naopak prokleté a nosí smůlu.
A lidová moudrost říká, že kdo vztáhne ruku na zvony, prohraje válku, což se zatím při obou válečných rekvizicích potvrdilo.

Příspěvek zazněl v pořadu Slovo nad zlato, který vysílá Dvojka ve všední dny vždy v 10:40 dopoledne.