Chráníme správnou přírodu?
Nikdo asi nepochybuje o tom, že příroda se u nás na mnohých místech, ať už v rezervacích nebo mimo ně, opravdu chrání a u mnoha živočišných i rostlinných druhů tato ochrana očividně pomáhá. Existují však četné výjimky - třeba u motýlů žádné ochranářské snahy nezabraly. Stále jich ubývá a nejsou to jediní živočichové, kteří se z naší přírody ztrácejí i přes naši snahu ochránit je.
Vypadá to, jako bychom v některých případech nevěděli jak na to. Jak je možné, že jsme při ochraně některých druhů tolik úspěšní a ochrana jiných se nám nedaří? Používali jsme a nebo snad dokonce i dnes používáme špatné metody a mechanismy jejich ochrany? Není problém třeba v tom, že si každý pod pojmem "příroda" představuje něco jiného? O tom už hovoří Martin Konvička z Entomologického ústavu Akademie věd České republiky a Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, specialista na ekologii a etologii denních motýlů.
Martin Konvička: "Ten vtip je, že pokud chceme udržet biodiverzitu kulturní krajiny, ve které člověk funguje a pestrost jejího života, tak musíme mít rezervace. Kousky třeba i porušené, ale nějakým způsobem opečovávané přírody. Ale ono to nestačí, protože co to je ochrana v rezervacích? To je snaha napěchovat do tří, pěti procent území celou tu pestrost života, která ještě před padesáti, sto lety byla na celém území - řekněme Čech nebo Evropy. To prostě nejde, nemůžeme nacpat všechny ty druhy a jejich vzájemné vztahy do mnohem menšího prostoru. My potřebujeme nějakým způsobem oživit i tu kulturní krajinu kolem, to, co nejsou chráněná území, ale normální krajina, v níž lidé hospodaří, žijí, pohybují se, vydělávají peníze a tak dále. A to samozřejmě jde, je to možné a začíná se to dařit. Ale je třeba si uvědomit, že to už nikdy nepůjde tím způsobem, že by krajinou jezdil vozka s koňmi a oral s ruchadlem a babičky hrabaly seno a u toho pěly prostonárodní písně. Ta doba je ztracená a my musíme fungovat intenzivně, musíme z té krajiny nějakým způsobem žít. Dnešní technologie už umožňuje dělat to tak, aby krajina byla současně vhodná i pro život ostatních organismů, než jen člověka, řepky a možná zajíců. Bohužel, a to je hrozné neštěstí, chování ke krajině je jaksi sektorové, říkalo se tomu resortismus. Zemědělci myslí na tu řepku, lesníci myslí na smrk, my ochranáři myslíme na motýly nebo orly a jako by se ztrácel jakýsi globálnější pohled, že nemůžeme krajinu rozparcelovat na kusy pro řepku, kusy pro smrk a malinké kousky pro motýly, brouky a rekreaci. Chápání toho, co je příroda, prošlo v českých zemích velikou změnou za posledních padesát let. Také různé generace a profese byly tou změnou různým způsobem ovlivněny. Ochranáři ještě před padesáti lety věřili, že tady byla někdy nějaká původní, originální, člověkem nedotčená příroda, pralesy, do kterých přišel praotec Čech a že pokud chceme chránit tu přírodu, tak musíme najít poslední zbytky těch pralesů, oplotit je, vytvořit tam rezervace a národní parky, kde se nám ta původní příroda nějakým způsobem udrží.
Příkladem takového přístupu je Boubín na Šumavě, malinký, oplocený, pozvolna ztrácející veškerou svou přírodní rozmanitost. Celá tato vlna uvažovala, že tady ve střední Evropě by bez člověka byly nekonečné husté hvozdy, lesy, pralesy a dozvukem této vlny byla v devadesátých letech snaha chránit ekologickou kostru krajiny - čím více vneseme do krajiny zeleně, čím více tam vysadíme stromů, ale i živých plotů, tak tím tu krajinu jakoby více přizpůsobíme původnímu stavu a tím více v ní bude přežívat rostlin a živočichů. Samozřejmě zoologové, botanici pořád věděli, že mnohé druhy nežijí v lese, že žijí na loukách nebo na pastvinách, ale dopouštěli se dost zásadního omylu tím, že se domnívali, že sem tyto druhy odněkud přišly se zemědělci, že jsou tady nějakým způsobem nepatřičné, že jsou tady navíc a že když jim louky zalesníme nebo je necháme spontánně zarůst a ty kopretiny, motýli a brouci, kteří na kopretinách žijí zmizí, tak že to nebude taková ztráta. Že prostě druhy původních lesů mají větší právo na život než ty ,nepůvodní' druhy luční. Dneska už víme, že to tak nebylo, že to byla celé pohádka a nesmysl. Středoevropská krajina nikdy nebyla neproniknutelným hvozdem. Tady samozřejmě les rostl, ale ten les byl řidší, protkaný loučkami, světlinami. A vlastně všechno, co tady dnes žije, s nějakými výjimkami, by tady žilo i přes přispění člověka. Všechno co člověk dělal od příchodu zemědělství do středoevropského prostoru, nebylo nic, co by tady nebylo před tím - v tom smyslu, že například hrozně důležitými hráči v té staré krajině byla divoká zvířata, zubři, pratuři, tarpani, kteří udržovali tu krajinu poměrně otevřenou a zajišťovali, že byla mozaikou všeho možného - lesa, pole, bažiny. Člověk ta velká zvířata vyhubil, ale okamžitě je nahradil svými domácími zvířaty, svou pastvou krav, prasat, žďářením, klučením a vytvořil jemnou, mozaikovitou krajinu, která ale se kvalitativně nijak nelišila od pravěké savany, jež by tady bez člověka byla. A k opravdové změně středoevropské krajiny dochází až někdy začátkem devatenáctého století v souvislosti s průmyslovou revolucí, s větší poptávkou po dřevu a současně i s tím, že pěstování okopanin a zlepšení zemědělských postupů umožnilo zavřít zvířata do stájí na zimu a umožnilo odpoutat domácí zvířata od krajiny, alespoň částečně, oddělit pastvu od lesa, oddělit louky od lesů. Tohle jsou poměrně nové procesy, které nejsou starší než dvě stě let, kdy se nám začala některá stanoviště úplně zásadně měnit."
A jak tedy, s ohledem na uvedené skutečnosti, pomoci třeba právě motýlům? Je vůbec možný návrat k nějakému původnímu stavu?
Martin Konvička:"Návrat k původnímu stavu určitě ne! To je základní věc, kterou se stále snažíme zdůrazňovat. My potřebujeme nějakým způsobem smířit naše intenzivní využívání krajiny s tím, co biologická rozmanitost krajiny potřebuje, jaké struktury, jaké postupy, jaké činnosti. To se paradoxně nedozvíme opakováním nějakých svatých textů vousatých vědců. To se dozvíme jenom, když budeme zkoumat konkrétní nároky konkrétních ohrožených druhů. Prostě půjdeme po detailech - co v té krajině chybí okáči skalnímu, co tam chybí hnědáskovi osikovému, roháči velkému. Když se to dozvíme, tak potom najednou začneme nacházet paralely s dnešní moderní činností, zcela intenzivní a možná výdělečnou, které mohou do člověkem obývané krajiny vrátit biologickou rozmanitost. Mohl bych uvádět desítky případů. Městská zeleň, třeba park, je fantastickou divočinou - jsou tam datli, šoupálci, veverky, kuny, všechno, co žije v korunách stromů, kam člověk nezasahuje. Z hlediska stromové vegetace je park starým otevřeným lesem, savanou, tím, co vlastně v přírodě potřebujeme. Podíváme se dolů - a vidíme trávník, který je vápněn, hnojen a sekán co čtrnáct dní. V takovém trávníku nežije vůbec nic, ani ty úplně nejběžnější druhy bývalých luk. V každém městském parku máme paradoxně supervzácné brouky v korunách a ani nejběžnějšího motýla dole. Ta louka, po které v parku chodíme, je zelená poušť - a přitom by bylo neuvěřitelně jednoduché trošinku o něj změnit péči. Neříkám nesekat ten trávník, sekat se musí, jinak by nebyl pěkný, ale ono bohatě stačí nechávat někde v rohu, kam není tolik vidět, kousky, třeba jen pětkrát pět metrů, které nepokosíme, necháme je vykvést, necháme rostliny vysemenit, necháme je tam jako potravu pro rostlinožravý hmyz a zdroje nektaru pro nektarožravý hmyz. Také můžeme do toho parku místo laviček navézt hromadu klád, pod kterými se budou ukrývat ještěrky; můžeme tam přinést hromadu balvanů, do kterých se budou ukrývat jiní živočichové a které zarostou nějakým tím keřem. S tím parkem se vůbec nic nestane, naopak bude atraktivnější, protože bude romantičtější a pestřejší, a současně ho můžeme velice jednoduše fantastickým způsobem oživit. Bohužel se to neděje, přestože to, o čem tady mluvím, by bylo levnější než současná péče. Trochu by se pravděpodobně ušetřilo. Většina z nás má ale jakousi zvrácenou katalogovou estetiku bubnových sekaček a konifer, o které netušíme, kde se vzala - nejenom my jako občané, chataři, chalupáři. Dělají to i firmy, ti investoři. Investor postaví halu, dálnici nebo průmyslový objekt a zaplatí si zahradnickou firmu, která mu tam nasadí travní směs sestávající ze tří druhů, tújky a stříbrné smrčky. Je přitom úplně jednoduché dělat to jinak. A pozor, ono se to už děje, existují první vlaštovky. Nedovedu říct, jestli je to dražší - možná levnější. Je možné nasadit tam místo té supetravní směsi směs původních lučních bylin, která může být přizpůsobena typu půdy a tomu, jestli je tam sucho nebo vlhko a tak dále; může být sebrána v okolí, v nějaké přírodní rezervaci. Místo tújek a stříbrných smrčků můžeme nasadit hlohy, šípky, tavolníky, prostě keře, které by tady normálně rostly. No a místo skalky s takovou tou tabulí, co tam bývá vždycky, že to postavila Evropská unie, tam můžeme prostě udělat hromadu balvanů, kde se ta skalka vytvoří sama. Je to jenom otázka drobné změny estetického vnímání, ale samozřejmě průmyslová zóna nebo banka nebo kdokoli by si tím pochopitelně mohl udělat fantastickou reklamu. Ono by to vypadalo divně, byly by tam bodláky nebo kopřivy, lidem je to třeba vysvětlit - to se napíše na tu ceduli. A najednou by ti investoři nebo firmy mohly získat mnohem zelenější obraz, image, než když tam dneska mají ty tři tújky. Zase velice levné. Nechci tady nikomu dělat reklamu, ale na Opavsku je jeden potravinářský podnik, kde ten chlapík svou továrnu, kterou má někde v polích, ozelenil, udělal si kolem ní přírodu, a je neuvěřitelné, že to teď je nejbohatší místo na motýly a další bezobratlé široko daleko."
To by mohl být dobrý příklad nejen pro podnikatele a firmy, budující na okrajích měst svá výrobní, obchodní a zábavní centra, ale i pro majitele parků nebo třeba městských zahrad. A co mimoměstská krajina? Jak té bychom mohli pomoci?
Martin Konvička:"Zajímavé jsou třeba lesy. Z nějakého spíše tradičního konzervativního důvodu je tu taková představa, že jediný správný les je takový ten starý les se stoletými stromy, pokud možno v řadě, ale nutné to není, který prostě vyroste, pak ho vykácíme nebo nevykácíme a jedeme dál. Málo se ví, že zejména v nížinách a pahorkatinách lesy až do začátku 20. století takhle vůbec nevypadaly. Z mnoha důvodů byly těženy častěji, byly takzvaně přetěžovány, a proto ty lesy byly nižší. Říkalo se jim výmladkové lesy nebo pařeziny. Tenhle způsob hospodaření byl pokládán za zastaralý a překonaný. Dneska je ale poptávka po biopalivech, náhradách tradičních fosilních paliv, a najednou se objevuje možnost nedělat to tak, že někde pěstujeme obilí nebo řepku se kterou potom topíme nebo ji pálíme v autech, ale že je možné vrátit se ke staleté tradici a pěstovat coby energetickou surovinu dřevo. Zní to možná od ochranáře strašlivě, ale vtip je v tom, že u nás je spousta druhů, nejen motýlů, které byly přímo závislé na takových jako ředinách, na lese, do kterého se neustále zasahuje. Spíše než les to byla jakási křovinatá buš, jak ji známe dneska z filmů o Africe. To tady bylo v 19. století, zejména kolem měst, v nížinách a pahorkatinách, velice běžné. S přerostením, dosazením nebo dohuštěním těchto porostů tam mnohé živočišné druhy úplně zmizely. Tyto druhy patří vůbec k nejohroženějších ve středoevropském kontextu a vymírají kontinentálně. Přitom není nic jednoduššího, i ekonomicky, než se vrátit k tomuto typu energetického zpracovávání dřevní suroviny v nížinných a pahorkatinných lesích. Všichni by na tom vydělali. Často jsou to totiž lesy, které se k ničemu pořádnému nehodí, takové ty husté 'křivolakosti', které známe třeba z okolí Brna, jižních Bílých Karpat nebo z širšího okolí Prahy. Když se vytěží a obnoví, stejně z nich nebude nic jiného než palivo, ale lesníci pořád trvají na tom, že tam musí pěstovat ty stromy rovné a že palivo není přesně to, co by z toho lesa chtěli mít. Návrat k tradičnímu výmladkovému hospodaření, samozřejmě s moderní technologií, se štěpkovači a harvestory, protože nikdo tady nechce, abychom sekali ty stromy sekerou, by mohl být obrovskou pomocí jak pro ekonomiku, tak pro přírodu. Musel by být samozřejmě nějakým způsobem kontrolovaný."
Říká znalec motýlů a jejich života Martin Konvička z Entomologického ústavu Akademie věd České republiky a Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. S jeho názory jistě nemusíte souhlasit; pokud se však nad nimi aspoň trochu zamyslíte, pak náš rozhovor splnil svůj účel.
Vysíláno v Planetáriu č. 31/2009, 1. - 7. srpna 2009 (repríza ze září 2008).
Přepis: NEWTON Media, a.s. Redakčně upraveno.
Kompletní rozhovor si poslechněte ZDE (14:05).
