Čím jsme to žili
Čím jsme to žili… (7. část – díl 2.)
…před 25 lety? – Ještě pořád jsme žili tím, co se odehrálo během tzv. Palachova týdne v centrum Prahy. Žili tím – a nepochybně intenzivně – i oficiální představitelé. Proto také vydali (konkrétně předsednictvo České národní rady) „opatření k upevnění“ veřejného pořádku. Je zřejmé, že vedoucí vládní a stranická garnitura si uvědomovala, že se situace přiostřuje. Legislativní opatření, o kterém referuje zpráva Rozhlasových novin ze 17. února, mělo vytvořit právní rámec pro rasantní potlačování jakýchkoli demonstrací.
Slovo „perestrojka“ a jméno „Gorbačov“ znělo v té době československým oficiálním představitelům neobyčejně zlověstnostně. Nebyla to snadná volba – na jedné straně se museli tvářit vstřícně a dění v zemi velkého bratra „plně a soudružsky“ podporovat, ba dokonce vytvářet dojem, že jsme u nás vykročili stejnou cestou, jako tomu bylo tehdy v Sovětském svazu. Současně však museli projevy demokratizace vytrvale brzdit, aby se jim děni nevymklo z rukou. (Viz předchozí zpráva). Proto také informace o projevech Gorbačova byly reflektovány se značnou střídmostí…
Rovněž poslední zpráva malé rekapitulace toho, co se odehrávalo před 25 lety, směřuje na východ. Do Sovětského svazu, ale přesněji – na sovětsko-afghánské hranice. K 15. únoru roku 1989 bylo ukončeno stahování sovětských vojenských sil z této země. Po devíti letech tak skončila – věru neúspěšná – bratrská pomoc afghánskému lidu.
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
