Čína je dvacet let po masakru na Tchien-an-men silnější

4. červen 2009

V pětitisícové čínské historii je dvacet let mizivým okamžikem. Ale srovnáme-li dnešní Čínu s Čínou doby masakru na náměstí Tchien-an-men, jehož dvacáté výročí připadá právě na dnešek, dostaneme obrázek dvou zcela rozdílných zemí. Za ten nedlouhý čas ušla Čína velmi dlouhou cestu.

Jistěže je to stále země, v níž vládne komunistická strana - a v níž se vládne typicky komunistickými metodami. Stále se tu vzpomíná na Mao Ce-tunga. Jenže kromě něj je v módě také Konfucius, starověký mudrc, jemuž Mao nemohl přijít na jméno. Ale Maovi komunističtí následovníci, nepochybně zásluhou marxistické dialektiky, znovu objevili půvab, který mají Konfuciovy myšlenky - ač ne zcela zaslouženě - pro přísně dirigovanou společnost. Konfucius, nebo chcete-li, Kchung Fu-c', je se svým důrazem na řád a odpovědnost znovu chic. Přičemž z Maa, který neúnavně hřímal proti pověrám a náboženství, se mezitím stal bůžek. Mnozí pekingští taxikáři si ho vozí v autě. Věří, že jim jeho podobizna pomůže.

V červnu 1989 byla Čína chudou zemí. Hospodářské reformy prosazované od konce sedmdesátých letech Teng Siao-pchingem a jeho lidmi teprve začínaly nést své plody. Dnes je Čína dílnou světa a největším věřitelem Spojených států. Velká čínská města jsou se svými mrakodrapy ze skla, betonu a oceli věrnou obdobou amerických a dalších nudných velkoměst. Lidé, kteří v nich bydlí a pracují, s oblibou užívají drahou kosmetiku a oblékají se stejně jako jejich západní protějšky. V nudném unisexovém oděvu typickém pro maovskou Čínu si už vyrazí málokdo.

Číňané jsou mnohem bohatší než v roce 1989 - což je důsledek dvou dekád nepřetržitého ekonomického růstu, a především faktu, že čínské hospodářství je už dávno a cele kapitalistické. Takže funguje. A umožňuje Číňanům dokázat, co je dostatečně známo z historie: že jsou schopní, pružní, podnikaví. To není omezeno jen na samotnou Čínu. Do čínských rukou už přešly četné renomované firmy a značky. Posledním úlovkem týdne jsou známá vozidla Hummer. Značku čínský investor koupil od amerického koncernu General Motors.

Mnohem bohatší je také sám čínský stát. Může si dovolit budovat moderní armádu, z níž půjde v blízké budoucnosti stejný strach jako ze stovek čínských raket mířících na blízký Tchaj-wan. Může uplácet africké a americké země, aby s Tchaj-wanem rozvázaly diplomatické styky a navázaly je s lidovou Čínou. Nebo aby své nerostné zdroje poskytly výhradně Číně.

I politicky je dnes Čína mnohem silnější než před dvaceti lety, a tato síla se obráží ve vypjatém nacionalismu, který je pro mnohé Číňany moderní náhražkou náboženství. Před dvaceti lety se studenti, kteří svými protesty zpočátku nechtěli měnit systém, jen napravit zjevné vady jako vysokou míru korupce, nakonec zradikalizovali a žádali zavedení opravdové demokracie. Pro většinu dnešních čínských studentů však tohle není žádná priorita. To platí i pro většinu těch, kteří se západní demokracií přicházejí denně do styku, neboť studují na západních univerzitách: síla, úctyhodnost a nedotknutelnost jejich vlasti je pro tyto mladé lidi daleko větší hodnotou než demokracie a lidská práva v západním pojetí. Je známo, že mnozí z těchto "vlasteneckých studentů" zacházejí v nekritické obraně své vlády až tak daleko, že denuncují aktivisty, kteří se na Západě snaží proti přehmatům čínského režimu burcovat. To vše jsou neoddiskutovatelná fakta - ale výročí masakru na Tchien-an-men s sebou nese i dvě otázky, na něž se jednoznačně odpovědět nedá. Tou první je otázka, jak by se bývala Čína vyvíjela, kdyby armáda v noci na 4. června 1989 v Pekingu nezasáhla. První varianta, ta nejpříjemnější, že Čína by se pomalu, ale nezadržitelně a hlavně pokojně měnila v demokracii západního stylu, je bohužel nejméně pravděpodobná. Nejspíš by to byla cesta hodně krvavá. A s nejistým výsledkem. Hrozila by občanská válka a obnovení zla z první půle dvacátého století, kdy se země rozpadla a jednotliví generálové bojovali mezi sebou.

Otázka druhá: Dočká se někdy Čína demokracie, o které snili demonstranti na náměstí Tchien-an-men? Možná ano. Nasvědčují tomu zkušenosti z Tchaj-wanu, také původně konfuciánské společnosti, která také prošla diktaturou - a dnes je klasickou demokracií. V Číně však takový přerod bude trvat dlouho - pokud se vůbec povede.

K jeho úspěchu by přispěli i ti, které v noci na 4. června 1989 zastřelila armáda na Tchien-an-menu a v jeho okolí. Dodnes se neví, zda tam zemřely stovky či tisíce lidí. Ví se však, kdo armádní zásah proti neozbrojeným civilistům nařídil. Byl to Teng Siao-pching přezdívaný "architekt reforem" - muž, kterému Čína vděčí za svůj nynější hospodářský a mocenský rozmach.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .

autor: msl
Spustit audio