Co říká Tóra o slibech
Příští šabat připadající na 21. července se bude v synagogách při pravidelném předčítání z Tóry číst Čtvrtá kniha Mojžíšova, a to od počátku 30. kapitoly do konce kapitoly 36., tedy konce knihy.
Text pro příští šabat začíná slovy: „Mojžíš promluvil k představitelům kmenů synů Izraele: ´To je věc, kterou přikázal Hospodin:...´“
Rabín a komentátor Moše Alšejch, který žil v 16. století v Safedu ve Svaté zemi, vysvětluje že Mojžíš takto hovořil nejen k představitelům izraelských kmenů, ale ke všem synům Izraele. Chtěl tak zdůraznit, že co řeknou jejich zástupci, jakoby pravil sám Všemohoucí. Jinak řečeno: Slova učenců jsou rovnocenná slovům Tóry a musíme se jimi řídit, jakoby se jednalo o slova živého Boha.
Rabi Alšejch tak vyjádřil jeden ze základních principů judaismu o rovnocennosti psané Tóry, hebrejské Bible, a ústní Tóry, písemně zachycené ústní tradice Izraele. Podle této tradice Mojžíš obě tyto Tóry dostal na hoře Sinaj.
Námi sledovaná část Tóry dále na svém počátku hovoří o slibech daných jednotlivcem. Slib, hebrejsky „neder“, znamená slib daný před tváří Všemohoucího. Takový slib má kladný charakter - člověk může před Hospodinem slíbit, že něco udělá.
Pokud se naopak zaváže, že něco neudělá, něčeho se odřekne, jeho slib se nazývá „isar“.
Tóra sice oba zmíněné sliby považuje za dovolené, ale v každém případě nežádoucí. Člověk má totiž splnit vše, co se rozhodl splnit, aniž by pronášel jakékoliv sliby či přísahy.
V lidském životě se však mohou vyskytnout těžké, mezní situace, kdy jedinou možností záchrany člověka nebo jeho blízkých je dát před tváří Hospodina nebo Jemu samému určitý slib. V takovém případě si musíme uvědomit, že slib, který jsme dali, má pro nás zvlášť závaznou platnost. Výjimku tvoří slib, který jsme dali proti naší vůli, pod hrozbou násilí či smrti. Podstatou slibu přitom nemůže být přikázání dané Tórou – tu jsou Židé povinni plnit tak jako tak. Obdobně nemůže být předmětem slibu něco, co Tóra zapovídá.
Text čtení z Tóry o příštím šabatu se dále věnuje slibům daných ženami. Pokud svobodná dívka anebo vdaná žena dá slib a otec či manžel nic nenamítne, její slib je platný. Pokud však otec či manžel vysloví námitku, slib ženy je zrušen. Dá-li však slib rozvedená žena či vdova, její slib platí.
Tato ustanovení poukazují na patriarchální řád staroizraelské společnosti. V něm měl muž odpovědnost před Bohem za celou svou rodinu, a tedy i za sliby všech jejích členů vyslovených před tváří Hospodina.
Po zboření jeruzalémského Chrámu se stala každá židovská rodina jakýmsi malým chrámem. Moudrá a zbožná žena formuje rodinné ovzduší. Svým dětem předává víru a tradice, čímž je uchovává pro další pokolení. Židovská žena a matka je duší židovského domu, ona je jeho královnou. Povinností mužů je potom být ženě takovým partnerem, s nímž tvoří jednotu uchráněnou všech nepředložeností a unáhlených závazků.
Autor je rabín žijící v Izraeli.
