Co zůstává po nehodě a tragédii (Františka a Antonie Klenkovy)
Tma a beznaděje. Zhroucení světa. Ochromení těla. Zastavení času. Slzy v očích a rány na duši. Absence chutě do života. I to jsou příznaky situace, kdy se někdo dozví o tragédii, která se ho dotýká bytostně a silně. Nejde pouze o záležitost emocí, jde o zasažení základního životního principu.
Dnes odpoledne vám zahynuly obě děti. Na silnici je srazil vůz, když si tam hrály. Ještě v jeden okamžik byly nevinné a rozesmáté, těšící se ze života, aby ten dětský smích náhle přerušilo strašné ticho, do něhož se jen občas ozval tichý vzlykot umírající děvčátek. A pak křik sousedů, kteří to viděli a seběhli se k místu činu.
Tragédie, jakých se odehrává na našich silnicích a v našich rodinách bohužel každodenně několik desítek. Když se ta výše popisovaná situace stal v roce 1806 na pražském Žižkově, silnice byly většinou ještě nedlážděné a nějaký povoz se na nich objevil snad jednou za půl dne. O to větší musela být tato chvíle pro matku i otce, když jim oběma těžký povoz přejel nohy a rozdrtil je, když si hrály u nedaleké usedlosti. Františka a Antonie zraněním na místě podlehly. A rodiče přišli o obě děti najednou.
Smrt velmi často, ba dokonce se dá říct, že vždy s sebou nosí nepříjemné pocity, bolesti a rány, které se obvykle nikdy nezahojí bez jizev. O to větší tragédií je, když smrt přichází nečekaně, bez ohlášení a vlastně nepřirozeně: násilím utrhne květ, který se ještě nestihl rozvít, uhasí plamen, který se teprve rozhořívá a naopak spálí pole obilí, které ještě nemohlo přinést žádnou úrodu.
Dá se říct, že i beznaděje až zoufalství pozůstalých jsou pak logické. Zejména tehdy, když do dětí vkládali veškerou svou budoucnost a svůj život propojili s jejich. Pokud by se dal život jako takový definovat pouze jako pozemský fenomén, kdy jde o souvztažnost biologických, fyzických a chemických procesů v lidském organismu, pak jde v případě smrti skutečně o definitivní zkázu a ničím nenahraditelnou negativní událost.
Pokud se ovšem k životu pozemskému přidá další rovina života, který není postižitelný smysly, ale naopak, do něhož se dá vstoupit pouze tehdy, když se podaří v sobě najít a zprovoznit duchovno, začne se nejen relativizovat to, co se jeví jako špatné, negativní, nenahraditelné a tragické, ale skrze slzy a bolest prosvítá paprsek naděje, že přítomnost je pouhým zlomkem věčnosti, která není mrtvým a nehybným pojmem filosofů, ale živou a v podstatě slova jedinou pravou existencí. Ve tmě, která se kolem nás v těchto okamžicích rozhostí, blikotá malé světlo, jež osvěcuje aspoň pár metrů před námi a pomáhá nám kráčet kupředu, i když krokem pomalým, nejistým a klopýtavým.
Každá smutná událost člověka prověřuje, kolik vnitřní síly v sobě nosí. Má na výběr: buď si vystačí se sílou lidskou, anebo se pro přítomnost i budoucnost zásobí silou a energií z věčných pramenů. Od Bytosti, jíž říkáme Bůh a která nás nedoprovází pouze v úspěšných dnech, ale i tehdy, když se od nás odvrátí kdokoli. Dokonce i to, čemu říkáme osud.
Na hrobě sester Klenkových můžeme číst nápis: „Zde dvě sestry spolu spíme, Klenkovy jsme zrozeny, že nás anděl vzbudí, víme, neb jsme v Kristu zrozeny. Kterýkoli tady půjdeš, rozvaž svoje pohodlí, tě žádáme, když to přečteš, tak se za nás pomodli!“
Hle, obyčejný a zdánlivě jednoduchý recept pro chvíle tragédií, který znali již naši předkové…
